Markétčin sen

Druhý díl Markétčina letu. Pro neznalé připomínám kapitolu Letím z Bulgakovova Mistra a Markétky, která se mojí hrdince stala inspirací. Markétka se potře Azazelovým krémem a sedá na koště…

Pekelné koště letělo sebejistě. Markétka si mohla užívat pod dubnovou noční oblohou a výskat nadšením. Počasí bylo nebývale teplé, stromy kvetly, krajinu protkávaly řeky a říčky a Markétiny dlouhé vlasy vlály ve větru.

Náhle koště odbočilo doprava, prudce zrychlilo, po chvíli letu sebou zaškubalo jako v záchvatu a sneslo se k zemi.

„Asi jsem na někoho zapomněla,“ pomyslila si Markétka. „Na nějaké přízemní pišišlíny. No jasně! Buřiňák!“

Buřiňák byl kritik, který Juru několikrát nečekaně napadl ze stínu. Měl velmi úchylného koníčka hraničícího se stalkingem. Sbíral staré články s výroky známých osobností, ty potom vytrhl z kontextu, opatřil vlastní omáčkou, kořeněnou patřičnou dávkou ideologíe a fanatismu, a předložil občanům zvyklým zobat propagandu jako slípky večerní zrní.

Buřiňákova metoda se trochu podobala Krčílkově, který vytrhával kusy textů nepohodlných pisálků z kontextu, kompiloval je s bláboly různých pouťových šoumenů a to vše balil do originální směsi polopravd, lží, pomluv a fantasmagorií.

Krčílek, respektive jeho dílna, protože nikdo netušil, kolik lidí se na tomto projektu podílí, byl nepochybně mistrem pamfletů. Psal lehce, zábavně, zatahoval do svých textů boha, ďábla, Krista, politiky, papeže i umělce. Proplouval historií, literaturou, náboženstvím, právem i filosofií jako mrštná zlatá rybka a jeho okouzlení čtenáři jen stěží rozpoznali faktické chyby a časté posouvání významů.

Chybělo jim vzdělání i všeobecný přehled, proto mnozí věřili Krčílkovým textům jako evangeliu.

Buřiňák ovšem uměl překvapit svou zemitostí. Nebyl sečtělý ani vzdělaný jako Krčílek, ale dokázal vyabstrahovat ze slov trapné téma, které nikdo jiný nenašel, a toho se potom držel s buldočí vytrvalostí.

A protože opakovaná lež se postupně stává pravdou, byla jeho kritická pojednání sice ceněna méně než Krčílkovy pamflety, ale přesto dokázala cloumat veřejným míněním.

O tom či onom se začalo šuškat, že pije, fetuje, zneužívá mladé studentky či bere obří úplatky.

Buřiňák měl ovšem také jednu slabost. Psal poezii. Byla stejně děsivá jako „zprudlé žvastopunktsery na plzné včele“ Vogona Jelce, ale Buřiňák si svých veršů nesmírně považoval.

Cpal je do všemožných médií. Poeticky komentoval společenské i politické dění.

Omotával jimi v dávné minulosti i Jurovy obrazy, než mu to dotyčný důrazně zakázal.

Tehdy přešel Buřiňák na prózu a začal vylupovat z minulosti všechny Jurovy pomyslné hříchy.

Markétka zabrzdila koště na břehu řeky.

Buřiňák tam právě venčil svého psa, malého poštěkávajícího ratlíka, který měl stejně úchylnou zábavu jako jeho pán. Většinou chodil důstojně před Buřiňákem a servilně vrtěl ocáskem. Ale kdykoli vycítil, že Buřiňák někoho nemá v oblibě, nenápadně se přitočil k dotyčnému, zprudka vyštěkl a rafl ho do nohy.

Nikdy netekla krev, ratlík měl krátké zuby a málo síly v hubě, přesto uměl lidi nepříjemně překvapit i rozzlobit.

Ucítil Markétku a zavrčel.

Markétka byla od mládí zvyklá na velké a silné psy, obdařené patřičným sebevědomím. Buřiňákův ratlík ji rozesmál.

„Jen mě zkus kousnout, ty pišišvore,“ zatrylkovala vesele, „naberu tě smetákem a zastavíš se až na Měsíci. To bude jízda, jupíííí!“

Zamávala koštětem a vycenila zuby.

Ratlík stáhl ocas a schoval se za svého pána.

Vyděšený veršotepec zíral na rozběsněnou Markétu, která s výsknutím skočila zpátky na koště, pohodila hřívou a začala kolem pána i jeho psa kroužit v pravidelných elipsách.

A pokaždé, když se Buřiňákovi ocitla tváří v tvář, vyplázla jazyk a zaječela nějaký šílený verš, který v dávných dobách adresoval Jurovi.

„Smavé tóny tvého štětce oblažují srdce mé… pověz, Juro ze Slovácka, kdy se zase sejdeme… ty máš barvy, tóny slova, která lámou kamení… moje srdce žene touha, kterou nikdo nezmění… ty jsi malíř od Moravy, já jsem básník Vltavy… naše duše splynou v jedno… nemám o nás obavy!“

Jak Markéta zkracovala elipsy, zrychlovala i zuřivou deklamaci Buřiňákových veršů.

Vyděšený kritik se snažil prorazit ten pekelný polokruh, ale čarodějka na koštěti syčela, prskala a vřískala jako podrážděná harpyje.

„Řekni, že Jura je nejlepší!“ ječela. „Řekni, že tvoje verše nikdy neměly právo špinit jeho obrazy! Řekni, že jsi ubohý břídil, který ubližuje druhým, protože jim závidí!“ řvala jako pominutá.

„Ano, ano, ano, všechno potvrzuji, všechno schvaluji,“ klepal se Buřiňák jako osikový list. „Jen mě prosím nechte naživu. Slibuju, že už nikdy nenapíšu jediný verš!“

„Slibuješ?“ zaječela Markéta. „Tak to si nechám líbit!“

Zastavila koště, plivla zkoprnělému Buřiňákovi pod nohy a chystala se vzlétnout vysoko nad řeku.

Ale zarazily ji povědomé hlasy, který se ozvaly nedaleko od ní.

„Pane Buřiňáku, co vy tady. Snad tu na vás nečekal někdo z těch trapných demoliťáků!“ vyrazilo ze tmy potměšilé trylkování.

A vzápětí zaševelil sladký kultivovaný alt:

„Jste v pořádku? Nemám vás vzít na policii? To je hrozné, co s dneska děje!“

Bělinka a Růženka. Dvě oblíbené televizní komičky, s nimiž měl Jura hodně nevyřízených účtů. Byly nerozlučné jako dvojčata. A po vzoru dávných estébáckých dvojic se navzájem dokonale doplňovaly. Jedna mluvila jako domovnice, druhá si hrála na vzdělanou, světa znalou dámu.

Obě měly v srdci led a na jazyku jed.

„Tak na vás si, dámy, ještě počkám,“ zasyčela Markétka nad jejich hlavami a navedla koště do nedalekého křoví…

Markétčin sen se mi líbí stále více. Zatím píšu první kapitolu románu a přemýšlím, jestli tuhle subkapitolu nakonec neužiju jako prolog, který dám ještě před historický úvod. Uvidím. 

Poznámka pro případné kritiky: Chápu, že excitovaná Markétka na koštěti vzbuzuje různé asociace, ale nemohu posuzovatele jejího chování nutit, aby se blíže seznámili s klasikou.

Bulgakovův Mistr a Markétka je skutečně jeden z nejsilnějších románů 20. století. Já se ke své inspiraci hrdě hlásím.

Děkuji za pochopení, pokračování teď hned nebude. Mám nějaké zakázky. A také nehodlám na blog dávat vše.

Prohlašuji, že text je satira a všechny osoby a události v něm jsou smyšlené.