Lodní deník - Pruhovaný zadek

Třetí zveřejněný zápis je z  kotviště u Cala Luny. Týnka se nalodila v La Calettě a hned první večer dostala nové pruhované plavky... Týnin zápis je hodně sarkastický - buďte v osmnácti na lodi s dvěma svéráznými padesátníky :)

Sardinie s Kapitánem

22. červenec – Týna: Pruhovaný zadek

Ráno si v mobilu prohlížím fotku, kterou mi máma pořídila na Cala Luně. Můj pruhovaný zadek fakt nevypadá špatně. Dám si to na instagram, už se těším na reakce.

Nojo, chtěla jsem ty černý plavky, jenže měli jen emko. Mámě se nelíbily, prosadila si tyhle. Vždycky musí být po jejím. Vždycky!

Ale ten zadek na té fotce fakt vypadá dobře… No, nejsou to tak špatný plavky… Měla už jsem horší...

Kapitán vaří kafe, máma snáší zbytky na snídani. Dneska večer kotvíme v Cala Gonone, jde se do města a na nákup, hurá!

„Mami? Kde mám spodek od plavek?“

Na lankovém zábradlí, které používáme jako prádelní šňůry, visí dvě barevné podprsenky – pruhovaná a žlutá. 

A jenom jedny kalhotky. Žluté.

„Nemáš je u sebe? Jseš hrozná bordelářka,“ odfrkne máma.

„Ne. Věšela jsem je sem večer.“

„Kolik si dala kolíků?“

„Jeden.“

„Na plavky dávám dva až tři. Jinak odlítnou. Mimochodem, to je důvod, proč plavky na lodi používám minimálně. Nebaví mě to sušit.“

„Že ty seš exhibicionista mě nezajímá. Já sem přišla o plavky!“

„Vždyť si je nechtěla!“

„Jenže teď už je chci!“

„Najednou!“

„Chci a nemám,“ dávám najevo svou frustraci.

„Mrkneme se v Cala Gonone,“ usazuje mě máma. „Třeba tam budou stejný. Nebo podobný. Ale koupíš si je ze svýho, už jsem za tebe utratila majlant. Aspoň se naučíš používat kolíky. Na lodi. On se totiž v noci občas zvedne vítr a sebere všechno, co není pořádně přikolíkovaný, a to už bys ve svým věku taky mohla vědět, ve svým pokoji doma máš takovej bordel, že nemůžeš nic najít, tady taky a…“

Mlemlemelemle…

„To jsem měl jednu kamarádku a ta měla asi dvanáctiletou dceru.“

Kapitán v klidu ucucává svoji meltu a královsky se baví. Máma po něm loupne očima a zmlkne.

„A jednou jsme byli na výletě a ta dcera začala plakat, že má malé boty. A ta moje kamarádka, naprosto vážně, odpověděla: „Ale ty si je vůbec nekrémuješ!“

Máma něco neslyšně zamumlá, asi bych to musela vytečkovat. Chci ty plavky hledat. Kapitán se zvedne, podá mi potápěčské brýle a odváže člun.

„Týnko, sedni do něj a projeď se kolem. Dobře se dívej do moře. Třeba je objevíš, nemůžou být daleko.“

Pomalu kroužím kolem lodi. Mořská panna se v noci vesele otáčela na kotvě, měla pěkný rozkmit. U Cala Luny prý se vždycky takhle houpe…

„Tady jsou!“

Kapitán vleze za mnou do člunu, s v ruce skládací kotvu.

„Zkus se ponořit.“

„Hodláš mi utopit dítě kvůli plavkám?“ piští máma z lodi. „To nemůže zvládnout, dno je hluboko.“

Zkouším to. Jednou, dvakrát…. Známé pruhy jsou pořád mimo dosah.

„Poďte na loď. Oba! Utopit se kvůli kusu hadru je fakt pitomost!“

Kapitán mi podá kotvu a já konečně pochopím, proč ji bral s sebou. Začíná druhá fáze záchranné akce. Šátrám tím kusem kovu na dně mořském, šátrám, šátrám…

„Mám je,“ volám na mámu, která nás nedůvěřivě pozoruje z Mořské panny, a mávám jimi jak vítězným praporem.

„A hned na ně dej tři kolíky,“ mentoruje máma, zatímco spokojený Kapitán si sedá ke zbytku snídaně. „Ať se nemusíš koupat taky nahatá, až utopíš  i ty žlutý a bílý a ty s britskou vlajkou...“

No to tedy fakt nehrozí. Nejsem nudistický úchyl jako ona a Kapitán. Berou si plavky jenom na pláž.

Můj holý zadek na téhle lodi nikdy nikdo neuvidí. Nikdy!

Ten pruhovaný je přece mnohem lepší, nebo ne?