Když se všichni starají o jedno pole či o jednu hranici

Někdy ve dvanácti letech jsem si definovala, proč je komunistický systém špatný. V každém obchodě měli stejné koblihy. Jedna pekařka nemohla té druhé ukázat, že je lepší. Všechno patřilo všem. A tedy nikomu.

Komunisté  říkali, že systém je dobrý, ale lidé mu ještě nedorostli. Stále nám malovali ráje, v nichž lidé nebudou krást, vraždit ani lenošit. O jedno pole se vzorně postará celá vesnice. Všechno bude všech a uvědomělé včelky Máji budou nadšeně létat z květu na květ a jen občas ulíznou kapku medu z plástvičky společného úlu.

Už jako děti jsme věděly, že takový systém fungovat nemůže. Když je něco všech, nestará se o to nikdo. Nejsme včeličky, jsme lidé s chybami a nedostatky, někteří z nás dokonce hřeší a ti nejsoudnější jsou si toho i vědomi.

Tolik k mému vyrovnání s komunismem. Problém nebyl nikdy v lidech, problém byl v systému. Ten nemohl nikdy fungovat, protože z Ráje byli vyhnáni už Adam s Evou.

Mno, několik let zpátky jsem začala mít podobný pocit. Že je tu znovu systém, který nějak nepočítá s lidmi. Diskutovala jsem o tom s mnoha přáteli – státní maturity, dotace, přerozdělování, různé formy centralizace a unifikace – to všechno vykazovalo nedostatky, které byly dost zásadní. A opět jsem slyšela to známé: „Systém je dobrý, jen lidé mu ještě nedorostli“. Nejdřív jsem se hádala. Pak jsem rezignovala. Člověk vždycky může politiku vypustit a věnovat se svým koníčkům. Jako za komunistů.

A teď tu máme zátěžový test. Ekonomickou krizi vystřídala krize migrační a Evropu obchází strašidlo terorismu. A naše kolektivní schengenské políčko má poměrně zásadní problém.

Nestřežené hranice.

Systém je správný. Určitě za to mohou lidé. Ti neschopní Řekové, kteří do EU vlastně ani nepatří.

Historické paralely skutečně existují. Jen si musíme dát trochu práce s jejich hledáním.