Jsem hrozně ošklivá a vůbec nikdo mě nechce

„Všechny holky se na lyžáku spárovaly, jen mě nikdo nechce,“ pravila hořce moje dcera, když se vrátila z hor. Bylo vidět, že ji ten problém opravdu trápí, proto jsem se uvolila hrát roli starostlivé matky a položila několik logických otázek.

„Opravdu všechny?“ zapochybovala jsem nejdříve racionálně.

„No všechny ne!“ zakvílela Kristýna dramaticky, „ale tři určitě!“

„Ale ve třídě je vás přece třicet.“

„A jsou to ty největší fifleny zmalovaný blonďatý. A ty mi pořád říkáš, že se klukům líbí přírodní typy.  Asi bych si měla odbarvit vlasy.“

„Ne!“ pravila jsem kategoricky.

„ Ani melír mi nedovolíš? Markétě ho máma dovolila.“

„Ani melír. A tobě se, Kristýnko, někdo ze třídy líbí?“

„Jsou to čuňata, sexuální maniaci a úchylové! Furt mi koukaj… víš kam.“

Hluboký nádech. Výdech. A znovu trpělivá matka.

„A proč se chceš, Kristýnko, párovat, když se ti nikdo ze třídy nelíbí?“

„Abych si nepřipadala tak blbě! Copak to nechápeš? Jsem hrozně ošklivá a vůbec nikdo mě nechce!“

Prásknutí dveří a Kristýnin zoufalý vzlykot. Jako starostlivá matka stojím za bačkoru. Měla bych se nad sebou zamyslet.

Moje hrozně ošklivá dcera je štíhlá, vysoká jako já, jen nohy má o pět centimetrů delší. Husté vlasy, výrazné oči, přirozený vkus. Zdědila po babičkách, co mně bylo odepřeno. Umí se chovat žensky a koketně. Umí být chladná i přátelská. Ode mě získala jen prudkou a vášnivou povahu, neústupnost, lásku k příběhům a slabost pro zřetelné mužské ikony.

Když bylo Kristýně pět, účastnila se v chorvatském kempu Dole dětské soutěže krásy. Chtěla jsem ji trochu upravit před promenádou v plavkách, vztekle mrskla prdelkou a zasyčela: „Nech mě, já vím, že jsem hezká!“

Když jí bylo sedm, balila na jednom mejdanu tři mé kamarády najednou. Všichni se výborně bavili. Nejvíc ti kamarádi.

Když bylo Kristýně devět, pobíhala kolem našeho karavanu v jiném kempu neustále horda kluků od šesti do patnácti. Občas se odněkud vynořila malá Carmen v šatech mé dcery, popadla sušenku nebo kus melounu a pokračovala v toreadorských hrách.

Když jí bylo jedenáct, okouzlila na tanečním parketu všechny tanečníky svým bravurním jivem a ještě lepší čačou.

Už tři roky jezdí vlakem zadarmo, pokud je průvodčím chlap. Prostě se jen usměje a muž v uniformě zapomene, že děti platí od deseti. Zvládá číšníky, policajty, řidiče autobusů i revizory. Talent od Pánaboha.

Teď je Kristýně třináct. Je hrozně ošklivá a vůbec nikdo ji nechce.

Možná bych si měla pořídit zbrojní pas. A vzduchovku.

Bude to veselá jízda…