Jak jsme ztroskotali

Třetí text o našem letošním mořském putování se kroutí v mé hlavě několik měsíců. Čas i odvahu hodit tu „hrůzu“ na  blog nacházím až teď, po Vánocích. Asi že jsem se konečně dosyta vyspala a na polici nečekají stohy práce…

V Agropoli na jihu Salernského zálivu jsme prožili krásný pracovní den. Kotvili jsme uprostřed zátoky u starého přístavu, cesta na gumovém člunu z lodi na pevninu trvala jen několik minut. Původně jsme chtěli nocovat v maríně, ale ta byla beznadějně obsazená. Nakonec nám nechyběla – sprchy i místnost s pračkou byly volně k mání.

Večer byla loď ověšená mokrým prádlem a naložená jak formanský vůz: čtyři melouny, obří zásoba vody, zeleniny, nudlí, rýže a luštěnin (nic jiného Kapitán na lodi nevaří). Chtěli jsme se ráno odpíchnout od pevniny a zamířit na Liparské ostrovy. Plavba tam nám měla trvat asi čtyřicet hodin.

Večerní procházku po Agropoli jsme s Kapitánem neprotahovali, nebylo mi dobře (měsíční indispozice nebo jak se tomu říká v literatuře, na lodi si ji fakt užívám). Celou noc jsem kňučela a snažila přesvědčit Kapitána a i posádku, která dorazila pozdě v noci z flámu, že je mi zle, že se něco zvrtne, že bychom dalekou plavbu měli odložit nebo zrušit.

 Jak bych hrách na sklo házela.

„Maminko, zalez si do kajuty, nevystrkuj nos, my to zvládnem,“ pravil Chum sebevědomě. Loni s námi přece přeplul z Říma na Sardinii, vyhnul se několika skaliskům a přístavním zdem, pomohl utopit jednu kotvu a stal se Námořníkem. Navíc u něj bude sedět i mnohem zkušenější Týna, proč tedy tak vyvádím.

Zalezla jsem do kajuty i se svými temnými předtuchami a otevřela rozečteného Pamuka…

Vyplouvali jsme po obědě. Slunce pražilo, Chum, Týna a Jolanka na palubě vesele brebentili a Kapitán vyprávěl námořnické historky. Tradiční mořská pohoda. Zdřímla jsem … a pak zaslechla cosi o raccích.

„Budeme se loučit s pevninou, Terezo, pojď se taky podívat ven…“

Chtěla jsem Kapitána poslat k čertu a spát dál, ale pak jsem se opatrně vyhrabala na palubu. Zprava jsme obeplouvali malý ostrůvek s pohádkovým bílým majákem – celý byl pokrytý racky. Posádka včetně Chuma u kormidla nadšeně pozorovala ten barvotiskový kýč.

Většinou v takových chvílích sedím u GPS, hlídám hloubku, kameny a ječím, ať se kormidelník drží co nejdál od pevniny a všech myslitelných překážek, zatímco na mě všichni dělají takové to: „Ccc, už se uklidni a nevyšiluj!“ Obvykle přitom ještě hulákám na posádku, ať sleduje šutry před přídí, a pištím, že jsem jezdila divokou vodu a vím, co udělá s lodí jeden blbý balvan...

Když to Mořská panna naprala bortem do šutru, bylo nám hned jasné, že jsme v průšvihu. Chum zařval něco omluvného a začal loď stáčet na moře. Další otřes způsobil drhnoucí kýl. Loď poposkočila, zahrkala, utrousila něco neslušného a zaklesla se plnou vahou přídě mezi dva obrovské podvodní balvany. Nemohla dopředu, napravo ani nalevo. Byli jsme v pasti. A bylo to opravdu zlé.

„Plachta, motor, kotva,“ velel Kapitán. Posádka s hrůzou v očích plnila jeho příkazy. Já jsem prodýchávala hysterák. Budoucí vývoj mi byl o něco jasnější.

 Pak se na moři před námi se objevila další plachetnice. Právě zapadalo slunce.

„Chume, plavej k nim, ať zavolají pomoc,“ houkla jsem na syna. Ten bez zaváhání skočil do vln a vydal se k neznámé lodi. Už za pár minut jsem si nadávala… Co když nedoplave? Co když ho už neuvidím…?

„Chum je na palubě!“ hlásila Týna. Neznámá plachetnice nás obeplula a mířila k pevnině. Kapitána napadlo, abychom k ní s Jolankou vyrazily na gumovém člunu.

„Mohli by nás uvázat na lano a vytáhnout!“ 

Ve vlnách jsme se vydaly na strašidelnou pouť k pusté pevnině. Zbytečně. Plachetnice se začala vzdalovat i s mým synem a na moře sedla noc.

„Chceš na břeh, nebo na loď“ ptala jsem se pološíleně téměř šílené Jolanky.

„Na loď! Máš tam dceru.“ zasípala Jolanka.

Týna si z nás vedla nejlépe. Snad vůbec neměla strach. Plnila Kapitánovy příkazy jako nejzkušenější mořský důstojník.

Loď vibrovala mezi dvěma kameny. Z obou stran se ozývaly rány, které mi rvaly uši i srdce.

„Co jsme ti to udělali, Panenko naše! Máme tě tak rádi a provedeme ti tak strašnou věc…“

Další rána. Škrtli jsme lodním šroubem o balvan. 

"Asi je v háji převodovka," zasípal Kapitán.

Vrazil do ruky kormidlo. Šprajcovalo se o šutr, drželo loď ještě alespoň trochu v lajně. Tlak byl obrovský. A pak najednou…

Křuch. V ruce mi zůstala ulomená kormidelní tyč!

Přišla chvíle čistého, nefalšovaného zoufalství.

A Mořská panna dál tančila na vlnách ještě zběsilejší tanec mezi dvěma šutry, jejichž bušení bylo čím dál naléhavější…

Pokračování příště