Jak jsme ztroskotali II

Mořská panna se zaklesla mezi dva šutry někdy v půl sedmé večer. Kormidlo mi v ruce prasklo zhruba v deset. Kolem nás rozvlněné moře, nalevo ostrůvek s majákem, nad námi hvězdy a noc…

Když přijde námořník o kormidlo, ztratí jakoukoli možnost ovládat loď. Za normálních okolností ho samozřejmě může spravit – ale my jsme měli k normálu daleko. Loď se zmítala mezi šutry, které do ní zběsile bušily a hrozily, že ji protrhnou, můj syn odplaval na jakousi jachtu, která odplula i s ním, Jolanka i já jsme se nacházely na pokraji šílenství a Týna na tom byla jen o málo lépe. I Kapitán vzdal poslední pokusy o vyproštění Mořské panny z kamenné pasti.

Čekali jsme na vysvobození.

Někdy v půl jedenácté se v temnotě před námi objevila loď. Potom protrhl ticho přibližující se zvuk motoru. A za chvíli už na levoboku bzučel plochý skútr a muž na něm křičel italsky a anglicky, že si má za něj sednout jedna osoba.

Jolanka popadla cennosti a naskočila na záchranné plavidlo jen s malou taškou, my s Týnou jsme začaly horečně schraňovat to nejcennejší. Do velkého igelitového pytle zahučel počítač, čtečka, mobil, pár kousků oblečení a spacák. Možná se se svými věcmi tady dole už nikdy neshledám, napadlo mě, když jsem opouštěla kajutu. A možná už se nikdy neshledám s Mořskou pannou…

Po Jolance opustila loď Týna, potom i já. Zůstal na ní jenom Kapitán.

Když jsem se vyhrabala na záchrannou loď a uviděla Jolanku i obě své děti, vážně se mi ulevilo. Současně ve mně vybublal strašlivý vztek.

„Vůbec se ke mně nepřibližujte!“ zasyčela jsem na Týnu, která se mě pokoušela obejmout. „Vůbec mi vy dva nechoďte na oči! Jestli Kapitán o tu loď přijde, budete si to hezky dlouho pamatovat!“

Pak jsem zalezla do spacáku a čekala na svého manžela. Skútr se neobjevoval.

„Mami, máš něco jít říct Kapitánovi. Odmítá opustit loď. Prý na ní zůstane do rána,“ vytáhl mě Chum ze spacáku. Vrhla jsem se k lodní vysílačce a na vyzvání začala na Kapitána pištět, ať okamžitě nasedne, že on je důležitější než loď, a i když ji mám ráda, jeho mám raději, ať okamžitě přestane blbnout a nechá se zachránit, jinak že ho zabiju a už s ním nikdy nepopluju na moře …

„Czechoitaliano,“ culili se na mě záchranáři. Pak mi vysvětlili, že na záchranu lodi nemají vybavení ani vhodnou loď, že ji vytáhnou ráno a přivezou do přístavu.

To už připlul skútr a z něho se vyhrabal mokrý Kapitán, v ruce mou tašku s nejlepším oblečením. Když nasedal, uklouzla mu noha. Naštěstí jsem jeho peněženku s kartami vzala s sebou do pytle.

Pak jsme pluli do neznámého přístavu a jeli do hotelu – čekala nás noc v luxusu. Prokřičela jsem ji hrůzou. A když jsem druhý den šla vybírat peníze na zaplacení, nebyla jsem schopná vybavit si PIN, který používám patnáct let.

Muži měli ráno plout pro Mořskou pannu. Když však dorazili do přístavu, právě ji záchranná loď přivážela – Panenka plula rovně, nepotápěla se, nepřeklápěla na stranu. Kapitán se rozzářil. Mořská panna, kterou vlastníma rukama postavil, tu hrůzu přežila!

„Však je to taky pořádná dřevěná loď. Žádná laminátka,“ spokojeně bručel pod krátké fousy. „Tak, nasnídat, vyklidit hotel a do práce!“

San Marco po ztroskotání

Městečko, u něhož jsme ztroskotali, se jmenuje San Marco. Týden jsme tu bydleli na velikém oploceném betonovém molu, hned vedle pumpy. Měli jsme veškerý luxus – tekoucí vodu, prostor na vysušení mokrých hadrů i matrací, jeřáb na vytažení lodi a velmi vlídnou guardu costieru. Místní obyvatelé nám nepokrytě fandili. A hned vedle mola se na nás smála pláž s čistým mořem, do něhož jsme padali únavou.

Týna a Chum se proměnili v přístavní dělníky. Zalepili čtyři díry, rozebrali kus motoru, baterie i převodovku a celé to pod Kapitánovým velením zase poskládali. V lodi bylo tak pětašedesát stupňů. My s Jolankou jsme naše úderníky zásobovaly a plnily Kapitánova nepochopitelná přání – sežeňte fén, pořádný drát, doneste odněkud kus roury a nechte ji opilovat...

Ze tří povolených dní se nakonec vyklubalo šest pracovních. Málokdo z místních ještě věřil, že loď dostaneme zpátky na moře, přesto nás noví přátelé z přístavu (Jolanka s Týnou a Chumem samozřejmě neseděli v noci u lodi a spřátelili se s polovinou městečka) neustále povzbuzovali.

A potom přišel den, kdy Kapitán zavelel: „Odplouváme!“

Rozloučili jsme se dětmi i Jolankou, kteří odjížděli na letadlo do Říma, naskočili do lodi, odvázali ji, já zasedla ke kormidlu a Kapitán nastartoval motor…

Mořská panna zakašlala, zahudrala, odplivla si a pomalu se vydala na cestu z  přístavu.

Zase jsme byli na moři!

San Marco před ztroskotáním a po něm