Jak jsme kupovali kotvu

"Miláčku, přijeď do Holešovic. Musíme zajít do přístavu a koupit kotvu," oznámil mi včera  Kapitán. "Víš, že jsme jednu utopili na Tavoláře."  A tak jsem nastoupila do tramvaje ve slavnostním, neb právě skončil další školní rok...

Na Maninách už postával Kapitán ve slunečních brýlích, staré odřené šedivé bundě, kterou jsem si pro sebe koupila za padesát korun v sekáči a kterou mi ukradl na stavby, a usmíval se na mě širokým letním úsměvem.

"Začínají prázdniny, strč ten mobil do batohu, miláčku" vyplísnil mě hned u tramvaje. "Musíš si odpočinout."

Opustila jsem diskusi o maturitě z ČJL, v níž si navzájem nadávalo asi osm známých češtinářů do pitomců a ignorantů, a následovala Kapitána. Holešovický přístav jsem zatím vždy míjela.

Kolem nás se míhali šťastní školáci na koloběžkách, v zahrádkách hospůdek se vesele slavilo. Atmosféra prvního prázdninového dne byla cítit všude. Vnímaly ji i labutě, které se houpaly na hladině slepého ramene Vltavy. 

"Támhle je loď a v té lodi obchod." oznámil mi Kapitán a dál mě vlekl vytčeným směrem. Je sice o centimetr menší než já (podotýkám, že mě jedna zdejší známá blogerka nazývá trpaslíkem, ahoj, Danajko), ale ruce má jako lopaty, a když něco drží, málokdy to pustí.

Dvířka na lodi byla přivřená. Nakoukli jsem dovnitř.

"Máme zavřeno. Je otevřeno do jedný. Co potřebujete."

"Kotvu," pravil Kapitán. "Můžeme na chvilku dál?"

"Máte bejt u vody, ne kupovat kotvu," zavrčel dvoumetrový mladík za pultem. 

"My bez kotvy neodplujeme," zacvrlikala jsem vstřícně. Mladík zvedl oči od pultu a proklál nás pohledem. Dva hobiti v pátek odpoledne si vymýšlejí blbosti, myslel si evidentně. Ale pokynul, ať tedy vstoupíme.

Vlezli jsme dovnitř, napravo od dveří bylo seřazeno asi pět kotev podle velikosti.

"Kterou byste chtěli?" otázal se mladík nevrle.

"Tu největší," usmál se na něj sladce Kapitán a už ji znalecky ohmatával. "Kolik má?"

"Dvacet kilo. Za tři tisíce. Ale vyndat vám ji nemůžu, už bych ji tam zpátky nezandal."

"To nemusíte, my si ji vemem," odtušil Kapitán. Evidentně mu stačilo kotvu jednou pohladit a byla jeho. 

Prodavač se nadechl, opustil pult a pomohl vyprostit kotvu ze zákrytu menších kotviček.

"S čím jste přijeli," zeptal se. Zřejmě přemýšlel, do čeho nám má tu dvacetikilovku zabalit.

"My jsme tu pěšky," zasmál se Kapitán a prodavač se mírně roztřásl. Mě začal přepadat vnitřní záchvat smíchu. Na tenhle prodej, hochu, nezapomeneš...

Pak Kapitán vytáhl  svou ruličku bankovek, z níž platí cihly, cement a vše ostatní, a odpočítal peníze na kotvu. To už prodavač jen vytřeštěně zíral.

"Tady je účet," vydechl.

"Pche, účet," mávl rukou Kapitán a popadl kotvu oběma rukama. Chvíli ji vyrovnával v podpaží, pak na mě kývl a zavelel k odchodu. Prodavač nám přidržel dveře a tiše popřál šťastnou plavbu. Mile jsem se na něho usmála, zadržujíc ten bublající smích.

Aby pochopil, že JÁ překvapená nejsem. Že MĚ koupě kotvy  příjemně občerstvila. 

Kapitán už si to štrádoval přístavem, sotva jsem mu na svých krátkých nožičkách stačila. Mířil k tramvajové zastávce. Pokud jste včera v Holešovicích potkali dva hobity s obrovským kusem železa, byli jsme to my.

"On si snad myslel, že si tu kotvu chci prohlídnout,. Že se chci rozmýšlet. Ne, na to nemám čas. Přijedu, koupím a jdu!" pravil rezolutně a strčil mi kousek kotvy do ruky, abych mu jako trochu pomáhala to břemeno nést. Abych se úplně neflákala...

A mně po těch slovech docvaklo, jak jsem se mohla před rokem a půl tak rychle vdát.

"Přijedu, koupím a jdu!" 

Tak krásné prázdniny, přátelé. A šťastnou plavbu všem!