Hlášení o fenoménu „dezolát“ v literatuře

Antigona, Sókratés, Kristus, svatý František, Dante Alighieri, Francois Villon, William Shakespeare, Karel Havlíček Borovský, F. M. Dostojevskij, W. Churchill… Jsou důvěryhodní? Můžeme se spolehnout na jejich hodnotový systém?

Ctili oficiální náboženství či ideologii? Nepodléhali dezinformacím a konspiračním teoriím? Nekolaborovali s nepřátelskou velmocí či nebránili veřejně jiné kolaboranty?

Antiognin otec, Oidipus, stejně jako jeho otec Laios, uvěřili dezinformacím a konspiracím z věštírny v Delfách: Laios odložil syna, aby ho podle věštby nezabil, Oidupus opustil adoptivní rodiče, aby je podle věštby nezabil. Nakonec Oidipus zabil Laia někde na cestě, aniž by tušil, že je to jeho otec, oženil se se svou matkou a měli spolu čtyři děti včetně Antigony. Ta se po matčině smrti o slepého a zhrouceného otce obětavě starala. Zřejmě od něj se nakazila protirežimní frustrací, protože přes přísný zákaz svého strýce pohřbila bratra kolaboranta, který se spolčil s nepřátelskou mocností.

Sókratés chodil po tržištích a náměstích a šťouravými otázkami, které nebyly v souladu s oficiální ideologií, nutil lidi přemýšlet a porovnávat aténské hodnoty s božskými principy a etikou. Nelze se divit, že ho bdělí představitelé městského státu vyzvali, aby vypil číši bolehlavu.

Ježíš Kristus praštil ve třiceti letech s řemeslem a tři roky se flákal někde v poušti a u vody, aniž by myslel na důchodové pojištění. Spolčoval se s jasnými dezoláty, jako byl kolaborant celník Matouš Lévi, spolupracující s okupační velmocí, nebo jistá Marie z Magdaly, která své služby nepochybně nabízela i Římanům. O jeho nedůvěryhodnosti svědčí i fakt, že se ho proti velekněžím a jeruzalémskému davu zastával nejvyšší římský představitel ve městě, prokurátor Pilát Pontský. A to ani nezmiňuji výroky z evangelií, které více než k válce s okupanty vybízejí k soukromé válce se zlem a vnitřním nepřítelem. Typický chcimír.

Ta nahatá zadnice svatého Františka na náměstí v rodném Assisi je jasný projev dezolátství, symbolizující jeho neuspořádaný život. Místo aby se ujal rodinného majetku, bydlel ve squtech, povídal si s ptáčky a zvířátky a naučil své spolubratry žebrat!

Dante Alighieri prožil kvůli nesnášenlivé povaze a labilitě část života ve vyhnanství. Svým politickým oponentům se mstil tím, že je strkal do Pekelných kruhů Božské komedie. Francois Villon se spolčoval s gaunery nejhoršího druhu, byl obviněn z loupeží i vražd a zemřel neznámo kde. A Shakespeara by už konečně měl někdo prověřit. Konspirační teorie, kterým sice nevěříme, ale musíme je hlídat, tvrdí, že byl vatikánský troll a papežova děvka, což kolidovalo s tvrdou protikatolickou politikou Alžběty I. Víceméně ho usvědčují z kolaborantství.

Známá firma, Karel Havlíček Borovský… Za toho mluví jeho verše: „Tak to chodí na tom světě/ každou chvíli jinák/ dneska ctí tě za svatého/ zejtra budeš sviňák… Neboť svět je pořád stejný/ lidi ho nezmění/ plivni si stokrát do moře/ ono se nezpění!“ To může napsat jen labilní frustrát, který kvůli nedostatkům vlastní povahy není schopen uspět ve společnosti a uchyluje se k její tvrdé kritice. Jasný dezolát, jak vysvětluje ve svém jazykovědně-psychologickém pojednání jeden správně orientovaný bloger.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl politický vězeň, alkoholik závislý na karbanu, ve stáří navíc příznivec zpátečnického ruského samoděržaví. Obviňoval Západ z importu šílených nihilistických a bezbožných ideologií, které měly jeho zemi nakazit a zkazit, jako by Rusko nebylo samo tím největším nebezpečím pro Evropu (že toho Lenina propašovali chcimírové z Německa je jen drobný detail potvrzující pravidlo). Dostojevskij je dodnes jedním z nejvlivnějších ruských dezinformátorů a šiřitelů konspiračních teorií. Nedaří se ho umlčet.

Winston Churchill byl deset let parlamentním ztroskotancem. Opravoval dům v Chartwellu, maloval, propadal depresím a nikdo ho nepotřeboval. Do činné politiky se vrátil až koncem třicátých let a druhou světovou válkou se propil. Však ho také vzorný abstinent a vegetarián Adolf Hitler nazýval tlustým alkoholikem a požíračem masa. Churchillův odpor proti Hitlerovu vizionářskému plánu, jak učinit Evropu krásným místem pro život vyvolených a správných jedinců, je typickým příkladem dezolátství. Nebýt Churchillovy tvrdohlavosti a daru jazyka, za nějž nakonec dostal i Nobelovu cenu, byly by moderní dějiny Evropy možná mnohem symetričtější, klidnějsí, uspořádanější a plné vzorných nadlidí.

Toto hlášení prosím berte jen jako malou ukázku mé budoucí vědecké práce, kterou sepíšu, až na ni dostanu patřičný grant. Děkuji za pozornost.

PS: Záměrně jsem zatím vynechala žijící dezoláty. Těm se věnují jiní autoři a jiné instituce.