Genderová identita a nová traumata

O ideologiích genderu a četnosti pohlaví přemýšlím dlouho, však už mě několik lidí označilo za chlapa, což kdysi rozesmálo mého lékaře, hýčkaného gynekologa. Ale s operativními změnami pohlaví u náctiletých se nesmířím nikdy.  

Máme u nás doma podle módních trendů prohozené genderové role. Já řídím auto a desetimetrovou plachetnici, můj muž vaří. Já sekám trávu, můj muž se stará o zahrádku. Já pracuji u počítače dlouho do noci, můj muž se věnuje telefonování a účetnictví. Já nosím modré oblečení, můj muž má dvě červené bundy, červené brýle a jednu žlutou čepici.

Navíc je mi od dětství záhadou moje genderová identita. Ve třech letech jsem byla Vinnetou, ve třinácti Jana Eyrová, sirotek loowoodský, v sedmnácti zamilovaná Puškinova Taťjana a od sedmadvaceti jsem čistokrevný hobit, který nutně potřebuje poslouchat Gandalfa či Aragorna. Kdybych s nějakými odborníky na gender vážně rozebírala své proměny, museli by ke stávajícím devadesáti pohlavím přidal dalších dvanáct.

Ale v dobách mého mládí se operativní změny pohlaví neřešily. Narodila jsem se jako ženská, protančila život v sukních a porodila tři děti. Dnes však hraje jiná muzika. Když se slečna v pubertě zakouká do kamarádky nebo ji prudí ta nedospělá ucha ze třídy, která jí hází za krk žížaly a pavouky, případně otčím, který chodí doma ve slipech, objeví se problém. Když se mladík v adolescenci lekne energie svých spolužaček nebo ho bije matka, objeví se pochybnost.

Problémů a pochybností se chopí odborníci. Mají na ně specializace, granty a dotační programy. Čím více problémů, tím více odborníků. Z problémů se stanou diagnózy, z pochybnosti jistota. Firmy dodávají léky a hormony. Když je diagnóza dostatečně opřena o „vědecký“ výzkum a opatřena relevantními posudky, přejde se k nevratnému operativnímu řešení. Případné reklamace jsou samozřejmě nepříjemné, zvlášť když jistotu převrátí v pochybnost, ale odborníci tu přece nejsou proto, aby předpovídali budoucnost.

Prodrat se tím pralesem nejistot musí být pro psychiku našich potomků velmi náročné. Představa, že v pubertě zvažuji, zda je můj gender v souladu s mým pohlavím, mě občas budí ze snu. Ta možnost volby, o níž jsou progresivisté převědčeni, že lidem dává svobodu, v křesťanské báji o Adamovi a Evě předznamenává vyhání z ráje. Vždyť co je osvobozující na představě, že jedna z mála daných věcí v životě je vlastně nejistá a můžeme s ní nakládat podle vlastní vrtkavé vůle?

O tom všem přemýšlím při debatách o Istanbulské úmluvě, kterou k mé úlevě čerstvě neschválil Senát, o genderu a jiných ideologiích, ale také o narůstajícím počtu duševních chorob a lability u nejmladší generace. Můžeme se bavit o příčinách tohoto stavu, jistě tu mají vliv i covid a válečné harašení, které hučí v médiích, ale ta řízená a povinná možnost volby v citlivých oblastech lidského života tu hraje, dle mého názoru, velikou a nezpochybnitelnou roli.

To, co mělo přinést osvobození, přináší nová traumata. Nic nového pod sluncem. Další cesta do pekel, široká, mocně dotovaná a nepochybně dlážděná těmi nejlepšími úmysly.

                                                            Psáno pro MF Dnes, 12. 2. 2024