Divoká noc

Moje dobrá přítelkyně na blogu sdílela nezapomenutelný zážitek – noc se mnou ve své posteli. Musím reagovat a upravit jistá tvrzení, která se mě malinko dotkla. Na čtenáři pak je, aby si vybral tu pro něj přijatelnější verzi.

Byl pátek 8. března, startovala jsem Rozinku.

„Stejně přivezeš jenom Andu, oni zase nepřijedou,“ pravil vesele Kapitán, když mi s Bětou mávali od branky. „Tak hlavně že jsi uklidila.“

„Co uklidila, vymetla jsem na přání milostpaní všechny pavouky nahoře i dole! Víš, že mně pavouci nevadí, ale Danajce jo,“ sykla jsem od volantu a rozjela se po naší polní cestě k silnici. Auto nechávám ve městě, do Prahy jezdím autobusem. Můj dvouletý řidičák není stavěný na všechno.

Obešla jsem v Praze, co jsem potřebovala, a zavolala Danajce. Třikrát už jsem ji zvala, od jejich poslední návštěvy, třikrát nepřijela. Jednou jsem vygruntovala a nakoupila, kuře jsme s Bětou snědly ve dvou, neb Kapitán byl v nemocnici. Podruhé jsem jenom uklidila. Potřetí jsem jenom zametla.

Tentokrát se Danajka pozvala sama, věřila jsem tedy, že konečně s třemi dětmi a jedním psem dorazí. Pokud překoná všechny své obsese a obavy.

„Nesežere Běta bílá vlčice naši agresivní Šlapu dobrmanici?“ ptala se mě obden po telefonu a přidávala děsivé historky z parku.

„Nebudu vadit Kapitánovi?“ obávala se denně, písemně i ústně, přestože mého muže dobře zná a ví, jak je přátelský zejména k o půl metru vyšším blondýnám.

„A nezabiješ nás v autě?“ psala mi co dvě hodiny sms. 

Ne, ne, ne!“ odpovídala jsem automaticky. Proto mě nijak nepřekvapil Danajčin skuhravý hlas v mobilu:

„Dneska nemůžeme. Přijedeme zítra.“

„Nevěřím,“ pravila jsem suše, koupila datle kvůli energii a vyrazila k Danajčinu domu. Hostitelka i Anda málem omdlely, když mě uslyšely v bzučáku. Evidentně si myslí, že vymetání pavouků je moje běžná denní rutina.

„Dnes nejedem,“ opakovala Danajka kategoricky. Vypadala, že za minutu omdlí. Anda i Kiki na mě smutně hleděly, Tadeáš vypadal taky zklamaně. Rodinka se těšila na venkov.

„Ale můžeš tady přespat a odvézt nás zítra, Terezo!"

Všimni si, laskavý čtenáři, nocleh nabídla ona mně, já jsem se jí do postele necpala.

Vzala jsem na procházku děti i dobrmanici, večer jsme s Andou vyrazily na Jeden život. Příběh o siru Wintonovi přemýšlivou slečnu téměř rozplakal, cestou domů jsme si střídavě povídaly o holokaustu a 2. světové, střídavě tančily na mé oblíbené písně, neb se ochladilo.

Pro lepší pochopení: už dva měsíce nevečeřím a obědvám jen poloviční porce. Také jsem přestala pít alkohol. To vše zpočátku trochu nahlodalo moje spaní. Vždy jsem špatně usínala, s jiným člověkem v pokoji neusnu, pokud vydává jakékoli zvuky. Doma máme s mužem krom ložnice každý svůj kutloch, dům je veliký. Kdykoli on začne chrápat, jeden či druhý se odstěhujeme do jiného pelechu. Krom toho chodím na dlouhé procházky s Bětou, zase čtu, poslouchám hudbu, tančím. Díky tomu spím bez prášků.

Ale noc v Danajčině posteli jsem neodhadla.

Chvíli jsme vzpomínaly na porodnici v Nábřežní, což mě vždycky rozruší. Vrací mě to zpět k rozhovorům s Čarodějem, který už tu tři měsíce není. Pořád ještě se bojím, že život bez něj nezvládnu.

 Pak Danajka, která usne kdykoli a kdekoli a občas spí, i když jí telefonuji, zavelela večerku. Vzala jsem si do postele mobil a sluchátka a doufala, že když hodím tři Otčenáše a pustím si správnou hudbu, třeba se mi podaří tak do dvou hodin usnout. Ráno pojedu autem s celou rodinkou třináct kilometrů, nesmím je nikde vyklopit.

No, nepodařilo. Oka jsem nezamhouřila. Danajka mě nejdřív buzerovala, proč nespím, potom mi strkala ruku na břicho a nakonec chrápala jak dřevorubec. Mobil se z leknutí začal aktualizovat a já jsem propadla totální hysterii, že jsem ho zalehla a je po něm. Chvíli to trvalo, než jsme se oba vzpamatovaly. Taková probdělá noc je moje soukromé peklo, už jsem pár podobných zažila.

V kuchyni jsem přivítala svítání, nacpala do sebe snídani, zodpověděla několik Andiných zvídavých dotazů a doufala, že všech pět pasažérů ve zdraví dovezu do našeho útulného Dna pytle.

Dovezla jsem. Danajka sice do Rozinky nasedala s velkou nedůvěrou a když se rychlost dostala ke čtyřicítce, chtěla mi vyrvat volant a řídit sama, ale nakonec se s povzdechem podřídila. Trpěla převelice. Šlapa chtěla na uvítanou ukousnout naší Bětě nos, ta ale smířlivě zabručela, polkla buřta a chovala se jako vzorná hostitelka. Kapitán okouzloval děti a staral se ně, když jsme dvakrát spaly až do oběda, protože jsme s naším sousedem vedli zuřivé a vzrušené náboženské debaty.

V zásadě povedená návštěva. Ale budu-li u Danajky ještě někdy nocovat, abych ji k nám mohla dopravit, přivezu si závěsnou hamaku a frknu ji na háky do haly. Neuslyším chrápání ani jedovaté poznámky své přítelkyně.

A také jsem si koupila nová velká bílá sluchátka na procházky s Bětou i cestu na Sardinii.

Krásné roztančené jaro všem.

PS: Omlouvám se, na nějaký čas zavírám diskusi. Když se podíváte pod můj předešlý článek, pochopíte. Nic jsem tam nemazala, ale fakt teď nemám čas pořád hlídat, kdo koho a proč napadne, kdo koho jak onálepkuje a podobně. Také v rámci půstu a zbavování se závislostí omezuji svoje vstupy do debat. Díky za pochopení.