Bezpečné místo k nadechnutí (6.) - DVA GURUOVÉ

Cestou z Gabrieliny školy jsem zašel do trafiky a koupil troje největší noviny.  Všechny podrobně referovaly o smrti projektanta Národních srovnávacích testů z ČJL, Jiřího Mrožka. Ve všech byly jeho fotografie a podrobný popis události.

Mrožek byl od spuštění testů ostře kritizován skupinou nespokojených učitelů rodného jazyka. Ti pořádali podpisové akce, psali rozzlobené články do novin, které je otiskovaly čím dál méně, na blogy i na nejrůznější webové stránky, dokonce NASRT zažalovali. Nelíbil se jim obsah testů ani jejich jazyk. Vznikl nový pojem, nasrtovský newspeek, zkráceně  nasrtspeek. Havní projektant ČJL nakonec neunesl tíhu kritiky a spolykal prášky na spaní. NASRT přišel o nenahraditelného pracovníka. Nekrology, kondolence. Veřejné truchlení

Kromě fotografií mrtvého Mrožka na mě z novinových stránek hleděly ještě dvě tváře. Hlavní projektant NST a šéf NASRTu, inženýr Zdeněk Kopřiva, a ministr škol a národní výchovy, Mojmír Čech.

Oba muži byli úzce spjati s projektem NST. Kopřiva od samého začátku, Čech od startu své politické kariéry, kterou Národní srovnávací testy podepřely, možná zachránily. Oba pronesli srdceryvné projevy. Oba dali najevo velké pohnutí.

Zdeněk Kopřiva, silný tmavovlasý muž s červeným nosem, svědčícím o mírné nestřídmosti, a nepřehlédnutelným charismatem, uměl mluvit s novináři i politiky. Zvládal především starší dámy a lidi trpící vnitřní nejistotou. Dovedl přesvědčovat a uhrabávat cestičky. A především věděl, jak se vydělávají peníze.

Mojmír Čech působil na první pohled jako vstřícný a hodný strýček, kterému rádi svěříte své nedospělé děti na výlet. Malý, kulatý, tvář měsíčního úplňku se na vás culila z novin velmi dobrácky. Při bližším ohledání jste narazili na tvrdé a nekompromisní atomové jádro.

Tenhle sociolog, který nějakou dobu působil ve státních službách, se stal v devadesátých letech manažerem soukromé personální agentury. Klienti této agentury pracovali převážně v bezpečnostních službách a dopravě. Silní, ostřílení hoši, malá, vysoce funkční armáda. Když se Čechova firma stala významnou a neoddělitelnou složkou vládní strany, vyšvihl se nevýznamný sociolog do ministerského křesla. A stal se z něho rázem významný a nepřehlédnutelný ministr.

Na vše měl jasný a nevyvratitelný názor. Stále bombardoval novináře novými nápady a informacemi. Měl též nepřeberné množství přátel a mladých přítelkyň, kterým radostně svěřoval důležité úřednické posty. A které velkoryse odměňoval. S jeho úřadem bylo spojeno mnoho skandálů, všechny přežil. Jeho politický žaludek strávil každé tuhé sousto. Jiní by zvraceli, on kvetl a nenápadně rozšiřoval pole politické působnosti.

Uměl klamat tělem. Měl za sebou slušný psychologický a mediální výcvik, díky němuž se naučil neříkat vlastní názory. Stačilo omílat dokola stále stejné fráze, které si předtím pečlivě připravil.  Musíme testovat vzdělávání v uzlových bodech a vytvořit pro školy zpětnou vazbu, opakoval stále znovu na obhajobu  NST. A národ přikyvoval. Učitelé nevědí, co mají učit, my jim to řekneme a děti budou chytřejší, vysvětloval ve všech médiích. A národ souhlasil. Proč by měly školy platit soukromým firmám za testy k přijímacímu řízení, když může veškeré testování řídit stát? Respektive NASRT, který platíme všichni ze svých daní?

A národ neprotestoval.

Protestovali jen rozzuření češtináři, kterým testy NASRTu připadaly obludné. Nikoho jiného nezajímaly. I novináři pomalu otupěli a přenechali iniciativu ulici. A ta podpořila svého ministra.

Učitelé mají učit, ne psát petice a blogy, četl jsem v denících podrážděné hlasy spoluobčanů. A pokud požadovanou laťku nezvládnou, měli by přepustit své místo schopnějším. Oni tu nejsou od toho, aby rozhodovali. Učitelé mají poslouchat. Své nadřízené. Své úředníky. Svého ministra. Svoje NST.

NST jsou přece naše budoucnost. Záštita před totálním rozkladem vzdělání a vzdělanosti. NST naučí naše děti konkurenceschopnosti a národnímu uvědomění.

NST si rozvracet nedáme!

Ulici náhle zaplavila mlha hustá jako mléko. Moje rodné město se do ní celé skrylo, nepoznával jsem známé vchody a nároží. I hluk tramvají a aut na chvíli utichl a přehlušil ho podivný zvuk, který vzdáleně připomínal vytí obrovské psa.

Tak nějak se asi cítil před čtyřiadvaceti lety můj syn, když stál 17. listopadu 1989 v tlačenici na Národní, nic neviděl, jen zřetelně slyšel ostrý, zuřivý štěkot. Také se bál budoucnosti. Také nevěděl, odkud přijde první rána. Přišla od vysokého muže v zelené uniformě a mířila na ledvinu. Ta další pak na hlavu. Naštěstí to tenkrát byly poslední rány té mocné a zrůdné obludy zvané totalita...

Dva guruové na mě z novinových stránek hleděli stále stejně sebejistě. Oni vědí o všechno. Oni tahají za nitky a znají veškerá tajemství NASRTu. Možná bych se jich měl na něco zeptat.

Z mlhy přede mnou se náhle vyloupla vysoká, temná silueta a povědomý hlas vesele zahlaholil:

„Zdravíčko, pane doktore, přemýšlíte, jak se těm hochům dostat na kobylku? Rád vám pomůžu. Gabriela je možná trochu cvok, ale docela se mi po ní stýská. Tak kde začneme? Navrhuju kafe a válečnou poradu. Támhle je jeden slušnej podnik, nechám se pozvat, nemám ani vindru. Apropó, původně jsem se měl jmenovat Horymír, ale po pádu komoušů rodiče napadlo, že těch českejch pověstí už bylo dost a že ukradnou něco Shakespearovi. Jenže tvar Horacio jim neopovolili. Tak mi dali jméno básníka a od tří se mnou mluvili anglicky. Latinsky od šesti. Starší sestra Libuše je odbornice na slovanský jazyky, umí jich asi devět a učí zhruba na pěti vysokých školách. Tolik ke jménu. Chcete o mně ještě něco vědět? Třeba že jsem závislej na peprmintkách v čokoládě, na knihách a hrozně rád hraju poker? Tak a jsme tady.“

Horacius mi podržel dveře a vstoupil za mnou do útulné hospůdky, která se jmenovala U Severního břehu.

Naše válečná porada mohla začít.