Bezpečné místo k nadechnutí (4.) - JMENUJI SE HORACIUS SKALKA

Ta škola vypadala jako většina podobných zařízení, postavených v dobách reálného socialismu. Čtverhranná škatule s mnoha velkými okny a obrovským hřištěm, přilepeným k pravé straně budovy. Nad skleněnými vraty výrazný nápis Gymnázium Karla Havlíčka Borovského.

"Tebe tu tak mít, Karlíčku,“ oslovil jsem svého oblíbence bujaře. „To by si NASRT neškrt. “

Gabriela ve spěchu nechala ležet na mém stole složku s otázkami Národních srovnávacích testů. Měl jsem celou noc na studium. A udělal jsem si svou vlastní soukromou statistiku.

Test obsahoval čtyřicet osm otázek. U každé otázky byly čtyři možné odpovědi.

Osmnáct otázek se týkalo rozborů poezie, které jsem v mládí upřímně nenáviděl. Autoři se ptali na metafory a metonymie, epanastrofy a anafory, rýmy obkročné a střídavé. Nejstrašlivější se mi zdály otázky na ismy. Představte si, že máte pod sebou pět různých ismů: symbolismus, impresionismus, vitalismus, futurismus a proletářskou poezii. Pod ismy pak čtyři různé básně, které jste nikdy neviděli. Vaším úkolem je přiřadit básně k ismům. Marně jsem přemýšlel, jak podobné opičiny souvisí se znalostí rodného jazyka a k čemu jsou člověku dobré.

Asi šest otázek se ptalo na nějaké jazykovědné pojmy, které jsem nikdy v životě nepoužil a které bych zcela jistě musel hledat ve slovnících.

Dvaadvacet otázek řešilo porozumění textu (počítám do nich i ty, které rozebíraly verše), některé z nich byly zaměřené na inerpretaci „vybraného výňatku“ a chtěly po studentech tu „nejsprávnější“ z několika v zásadě správných odpovědí. S těmi jsem měl největší problém. Mám velmi rád poezii, ale z duše nerad ji vykládám.

Šokovala mě úloha, která studenty nutila uhodnout název neznámé básně. Tři odpovědi byly pravděpodobné.

Jenom pět otázek zkoumalo gramatické znalosti, které jsou nezpochybnitelné – pravopis, správné tvary slov, interpunkci. Připadalo mi to podivné a znepokojivé.  Jakoby tvůrci testů nechtěli vědět, zda studenti svůj rodný jazyk znají a ovládají. Jakoby cílem testů bylo prozkoumat, zda se naučili pojmosloví a určitý způsob myšlení.

Ten nejsprávnější.

Co mě také zaráželo, byl výběr ukázek. Nenarazil jsem na Bibli, Shakespeara, Goetha ani jiná velká díla světové literatury. Test byl vskutku národní – v ukázkách defilovali především čeští autoři: Mácha, Sova, Březina, Neumann, Nezval, Hora. Hojně byli zastoupeni komunističtí básníci.

Začínal jsem pomalu chápat, proč chtěla moje pacientka zmizet. Takhle bych jazyk a literaturu také učit nechtěl.

Ve vrátnici gymnázia jsem se přeptal na Gabrielu. Žádné zprávy. Do školy nepřišla. Nevolala. Policie už byla u ředitele.

„A vy jako jste přišel proč?“ zeptala se vrátná podezíravě.

Vysvětlil jsem svou návštěvu velmi opatrně. Učitelka a psychiatr, to je vždycky nebezpečná kombinace. Neprozradil jsem svou odbornost. Jen lékařský titul.

Vrátná mě poslala do druhého patra. Číslo dveří 226.

„Vylezete z výtahu a kabinet češtiny bude přímo před vámi. Je největší, jsou tam všechny spolu jako včeličky v úlu.“

Zmáčkl jsem dvojku a vystoupil na prostorné chodbě. Proti mně velké prosklenné dveře s nápisem ČJL. Pod ním sedm jmen. Sedm češtinářek. První ve sloupci Eva Koutová, předposlední Gabriela Goldová.

Zmocnil se mě děs. Pokud se o přestávce či ve volných hodinách sejdou všechny najednou, musí to být peklo.

Zadrnčel zvonek, cuklo to se mnou jak před padesáti lety.  Ze tříd se vyhrnuli studenti. Zvědavě si mě prohlíželi. Cizí živel uprostřed jejich království.

Jeden ze studentů, který stál přímo pod číslem 221, mě pozoroval déle než ostatní. Nakonec se odpojil od hloučku vrstevníků a odvážně mě oslovil:

„Zdravíčko, hledáte někoho?“

Pozoruhodný mladý muž. Evidentně si nepřál, aby mu cokoli na škole ušlo. Oči výrazné a pronikavé. Štíhlý, vysoký a zadumaný, džíny a tmavá košile. Osmnáctiletý vizionář. Možná také budoucí génius. Usmál jsem se co nejvlídněji.

„Jdu do kabinetu češtiny. Hledám slečnu Goldovou. Jste její student?“

„Ano. A vy jste kdo?“

Ta ostrá reakce mě překvapila. Přece tomu chlapci nemohu vykládat, že jsem psychiatr jeho češtinářky. Ale lhát jsem mu nechtěl.

„Doktor Jahn. Přišel jsem kvůli Národním srovnávacím testům. Slíbil jsem to vaší profesorce.“

Podal jsem mu ruku. Pevně, dospěle ji stiskl a znovu si mě pozorně prohlédl.

„Horacius Skalka. Proč se zajímáte o ten hnůj?“

„Možná byste měl být opatrnější na formulace, Horácie.“

„Nemám důvod.“

„Rodiče mají rádi Hamleta?“

„Nejsem Horacio. Jsem Horacius. A na vaši otázku odpovídám: ano, mimo jiné. Moji rodiče jsou trochu zvláštní.“

Znovu jsem si ho pozorně prohlédl. Tvářil se neodbytně. A rozhodně.

„Letos maturuju a testy NASRTu znám velmi dobře. Díky Gabriele. Totiž profesorce Goldové.  Mohu použít i ostřejší metaforu. Nebo je slovo hnůj metonymie? Byla by z toho zajímavá úloha do NST. Pfesorka Goldová dnes nepřišla do školy. A jestli jsem správně pochopil situaci, nikdo o ní nic neví. Jste psycholog nebo jazykovědec?“

„Jak jste poznal, že…“

„Kdo jiný se může o ty testy zajímat? Kromě toho, Gabriela dohání některé lidi k šílenství, je to takový její koníček…“

Zarazila mě ta rozhodnost. Vzhledem k věku. Horacius byl ovšem k nezastavení.

„Máte způsob vyjadřování typický pro lidi, kteří pracují se slovem.  Literární teoretik  nebudete, vypadáte příliš racionálně. Mohl byste být právník, ale ti jsou sebevědomější a ostřejší.“

„Jsem psychiatr.“

„Takže mě poslechla. To jsem moc rád. Doktor Václav Jahn?“

„Ano. Odkud mě….“

„Četl jsem některé vaše články a knihu o mozkových dysfunkcích. Osobní zájem.  Těšilo mě, pane doktore. Možná se ještě uvidíme.“

Zmizel stejně rychle, jako se vyloupl z davu. Génius Horacius. Pokud ho Gabriela dokáže kočírovat, zaslouží si poklonu.

Řekl mi toho o ní víc, než tušil.

A než mi pověděla ona sama.