Adoptivní babičky jsou k mání - my potřebujeme adoptivního dědečka!

Právě ve zprávách proběhla reportáž o adoptivních babičkách. Dámy, kterým odrostla vlastní vnoučata, pomáhají mladým rodinám s hlídáním dětí. Odměna je symbolická, důležitější jsou citové vazby, které takto vzniknou.

Sedla jsem k blogu, ale vzápětí sáhla po telefonu a zavolala paní L. Potkala jsem ji před lety v Kostelci nad Černými lesy, moje dcera byla tenkrát ještě v kočárku a paní L. se těšila na vlastní vnoučátka. A při tom těšení zvládla několik let dělat babičku mým vlastním dětem. Povzbuzovala mě, když jsem propadala mateřským depresím, chodila s námi na procházky, zvala mě na čaj a účastnila se rodinných oslav. Vděčím jí za mnoho krásných chvil a televizní reportáž mi připomněla, že bychom ji konečně měli navštívit. Termín jsme právě domluvily.

Děti odrostly, adoptivní babičku mají. A těší se na ni. Jestli nám ovšem někdo opravdu schází, je to - adoptivní dědeček.

Dnes vzpomínáme na své zesnulé. Je tedy čas připomenout nejen mým dětem dva pokrevní dědečky, kteří už nejsou mezi námi. Tím prvním je otec jejich otce, Miloš Valík, tím druhým můj strýc Stanislav Hejna.

Miloše jsem poprvé viděla v roce 1987 v našem studentském bytě v Karlíně. Přijel do Prahy na jednu ze služebních cest a v synově bytě bydlela nová slečna. Pozorně si mě prohlédl a položil zásadní otázku: „Jsou tví rodiče komunisti?“ Po negativní odpovědi se s námi spokojeně opil a další návštěva proběhla bez lustrací. Měli jsme se střídmě rádi. Na svatbu Miloš nepřijel, správně předpokládal, že syn se potatí a s jednou ženou nezůstane.

Pak ovšem přišlo dědečkovské období. Miloš u nás byl asi dvakrát o Vánocích a děti na ty Vánoce dodnes vzpomínají s láskou. Dědečkovy vyndavací zuby. Dědečkovy vtipy. Dědečkova – mužnost.

Když otěhotněla Milošova nejmladší dcera a s jejím těhotenstvím byly jisté problémy, zachoval se Miloš nejlépe z celé rodiny. Byl za to odměněn krásným vnukem. A já, ať už mě osud zavane kamkoli, si právě kvůli tomuto Milošovu gestu vždycky částečně ponechám jeho příjmení. Jako značku.

Druhým pokrevním dědečkem mých dětí byl bezpochyby strýček Stanislav, strejda Stáňa, jak mu dodnes říkáme. Byl to dobrý duch naší rodiny. Až do smrti se staral o svou maminku, mě v dětství vodil do divadel, krmil mě dobrotami, kdykoli jsem k němu zašla na návštěvu (a chodila jsem často a ráda), a později stejně vydatně vykrmoval i moje děti. U Stáni se střídala celá naše rodina, každý tam našel chvilku klidu a bezpečí. Co Stáňa odešel, nikde jsme se společně tolik neohřáli. A pořád na něj s láskou vzpomínáme.

A to mě vrací k názvu tohoto článku. Moc bychom totiž potřebovali adoptivního dědečka. Někoho, kdo se synem probere historii i budoucnost, řidičák i ženské, chlast a mužské povinnosti. Kdo dceři naznačí, že roste do krásy a chlapi by jí měli lovit perly na dně moře, ne ji posílat do kuchyně smažit hranolky. Někoho, kdo mi nedovolí zešílet z bláznivého světa všude kolem.

Někoho moudrého, silného, pevného a laskavého. Koho bychom mohli milovat!

Kdybyste o někom věděli, dejte mi hned vědět :)!