Zátopek v nesmiřitelném náhledu historika Blažka

Divácky pozitivně hodnocený film prý zklamal tím, že pomíjí temnou část atletova života. Málokdy se v něm zmiňuje Zátopkova spolupráce s komunistickým režimem a tím i jeho propagace. To míní známý historik Petr Blažek.  

Film Zátopek jsem shlédl až na Nový rok, a tím pádem jsem dopředu věděl, že budu sledovat film, který byl vesměs pozitivně hodnocen jak diváky, tak i odbornou veřejností. Přečetl jsem si i kritické komentáře, a to zvláště ty, které upozorňují na ono opomíjení temné části Zátopkova života. Za všechny jsem si vybral vyjádření známého bolševikobijce historika Petra Blažka.

Musím předeslat, že dokumentaci zločinů komunismu považuji za činnost, která přispěla a stále přispívá k vytváření obecného přístupu k ideologii, která nakazila v průběhu 20. století svět a dala vzniknout zločinným režimům. Hodnocení lidských počinů s odstupem desítek let dnešním fokusem je však poněkud ošidné. Nikterak se nezměnila kritéria morálky, ale je třeba v tomto kontextu vždy přemýšlet o tom, kdo je pachatel, kdo oběť, a kdo součást oné většiny, která se vždy nechá pasivně unášet dějinami.

"Zátopek spolupracoval s komunistickým režimem a do konce 50. let spolupracoval i s vojenskou kontrarozvědkou. Od roku 1953 byl členem Komunistické strany Československa a zároveň fungoval jako člověk, kterého komunistický režim, zejména v 50. letech, využíval propagandisticky," uvedl pro CNN Prima News historik Petr Blažek. Nepochybuji o tom, že to tak bylo, ale je třeba připomenout, že s komunistickým režimem fakticky spolupracoval v té době každý, kdo proti němu aktivně nevystupoval, a kdo tak činil, tak byl, pokud včas neemigroval, s největší pravděpodobností ve vězení nebo v pracovním táboře. Morálním kritériem tak je hlavně to, zdali někdo svým jednáním přímo poškozoval své bližní, tedy udával, schvaloval vykonstruované procesy apod.

Je si také třeba uvědomit, že to, jak se dnes prezentují 50. léta, se asi zásadně liší od toho, jak svou dobu v reálném čase hodnotili běžní lidé. Pamatuji si dobře vyprávění svých prarodičů, kteří mě v 70. letech vychovávali už ve striktně antikomunistickém duchu, jak se i oni nechali v poválečné euforii strhnout propagandou, a připomeňme si kolik chytrých a vzdělaných lidí se nechalo v šedesátých letech zmást ideou „socialismu s lidskou tváří“. Mnoho sportovců, ale i umělců a jiných veřejně frekventovaných lidí se tak bezděky stalo tváří režimu, v rámci kterého stejně jako anonymní lidé chtěli prostě jen dobře žít.

Vraťme se ale k filmu. To, co jsem shlédl, není dokumentární rekonstrukce Zátopkova života, ale právě jen životopisný film. To znamená, že bylo čistě na uvážení tvůrců, jakou část sportovcova života umělecky zpracují. Objektivně je třeba konstatovat, že stejně jako se film nezabýval Zátopkovým údajným pochybením z počátku 50. let, nebylo ani zpracováno období, kdy byl v roce 1969 vyhozen z KSČ i z armády a šel k lopatě, a to z toho důvodu, že se angažoval dle svého svědomí. Přijde mi trochu líto, že toto už historik Blažek ve své filipice neuvádí.

Je zdokumentováno, že Zátopek spolupracoval s vojenskou kontrarozvědkou, ale není vůbec jasné v čem spolupráce spočívala, dost možná byla založena jen na tom, že atlet často cestoval na Západ. Pochybné je i schvalování odsouzení Milady Horákové otištěné v Rudém Právu, jehož autorizaci s odstupem let Zátopkovi popřeli. Blažkův výrok “ Zátopek spolupracoval s komunistickým režimem“ mi pak přijde jako úplné chucpe. S jakým režimem by tak asi mohl český sportovec v té době spolupracovat, respektive jak by mohl s režimem nespolupracovat a neemigrovat?

Nechtěl jsem tento článek pojmout jako recenzi filmu, ale nemohu pominout dle mého soudu skvělé herecké výkony Václava Neužila a Marthy Issové i celkový přístup tvůrců k tématu. David Ondříček zjevně nechtěl vytvořit kontroverzní dílo, a já nevidím důvod, proč by toto mělo být zdrojem kritiky. Myslím, že ve filmu byla dostatečně prezentována absurdita tehdejšího režimu a také skutečnost, že Zátopek byl přes svoji fenomenalitu prostý člověk, který byl v jistém smyslu spíše obětí režimu, než jeho aktivním spolutvůrcem.