Zaostalost země je přímo úměrná úrovni jejich obyvatel. Putna to ví a hlupákům je to putna

Totéž platí i o vzdělanosti a bohatství. Úroveň státu se neměří zásobami surovin, počtem hutí a vyrobenými automobily nebo mobily. Neurčuje ji bohatství a sláva elit, ale to, jak žijí obyčejní lidé, jak jsou vzdělaní a spokojení.

Oprávněně můžete namítnout, že vzdělání a spokojenost, tím spíše moudrost a štěstí jsou těžko měřitelné veličiny. Spokojenost lidí  jistě souvisí s jejich životní úrovní a životní úroveň s materiálními statky. Míra vzdělanosti obyvatel také není přímo úměrná počtu škol ani procentu vysokoškolsky vzdělaných lidí, hodně asi záleží na úrovni vzdělávacích institucí, což souvisí s úrovní a kvalitou učitelů, kterou zabezpečuje zájmem státu.

Lze však bez rozpaků tvrdit, že faktické bohatství země a životní úroveň jejích obyvatel nejdou vždy ruku v ruce. Jsou enormně bohaté země, kde se běžným lidem dobře nežije, a to nemusíme ani zmiňovat ropné monarchie, stačí se podívat třeba na Čínu nebo na Rusko. Jsou státy, které jsou svými geografickými parametry předurčeny k blahobytu, a většina jejich obyvatel žije pod hranicí chudoby.

V této souvislosti rád používám příklad Kuby, kterou důvěrně znám a třeba Švýcarska, které sice tak důvěrně neznám, ale o kterém každý ví, jak se tam lidem dobře daří. Nelze to asi zcela zobecnit, ale někdy mám pocit, že tam kde se lidé museli porvat s drsnými životními podmínkami, se dnes žije dobře, na rozdíl o těch zemí a oblastí, kde stačí k uživení málo, což přesně odpovídá karibským ostrovům s věčným létem, třemi úrodami a teplým mořem.

Je obecně známo, že podstatným rozdílovým faktorem byl, je a bude režim příslušné země a její stabilita. Učebnicovým příkladem může být Severní a Jižní Korea a „pohledem přes kopec“ jsme mohli totéž kdysi zkonstatovat v případě Východního a Západního Německa. Nejen na těchto příkladech lze dokumentovat devastační vliv komunismu, který se dostal k moci revolučními převraty většinou za výrazné podpory oné mocné země, která tuto nešťastnou změnu absolvovala jako první.

Nechci tvrdit, že s materiální úrovní jednoznačně souvisí i vzdělání obyvatel. Onen vliv je sice zásadní, protože ten, kdo bojuje o přežití, nemá asi velké možnosti se vzdělávat, ale na druhou stranu bezstarostný život může často mnohé demotivovat. Navíc, jak už bylo řečeno, formální vzdělání ještě neznamená vzdělanost. Bývalé poválečné Československo nemělo v porovnání se Západem špičkovou životní úroveň, ale kvalita vzdělání u nás v tomto směru převyšovala úroveň některých států, které měly podle objektivních parametrů životní úroveň nesrovnatelně vyšší,  třeba USA.

Poněkud šířeji jsem rozvedl principy, na kterých jsem chtěl demonstrovat, kolik může být kritérii, a kolik různorodých faktorů může na tato kritéria působit. Důsledky špatného režimu, nebo jen náchylnost určitého režimu k jeho zneužití, dokážou napáchat neuvěřitelné škody. Příklad předválečného a poválečného Československa je opět ukázkový. Koho by napadlo v roce 1948, že ve stavu ještě „spravedlivějšího“režimu nenaváže válkou materiálně málo poškozený stát na svou předválečnou úspěšnost a úroveň. Nestalo se tak, a nepadli jsme až na dno jen proto, že jsme měli na čem stavět.

Po listopadu 1989 se změnilo mnohé, životní úroveň se sice zlepšila, ale ta rostla i jinde, takže jsme zůstali na špici mezi postkomunistickými zeměmi, ale za vyspělými západoevropskými a skandinávskými státy stále zaostáváme, a to ve většině ohledů. Naopak doháníme nebo překonáváme jihoevropské státy, které často sklízí důsledky své hloupé populistické politiky. Četl jsem mnoho názorů na to, proč jsme se za třicet let od převratu nevyrovnali Německu, když se Německo za třicet let po válce stalo z rozvrácené a zpustošené země evropským lídrem. Jádro odpovědi na tuto otázku je myslím stále stejné: čtyřicet let budování socialismu nezdevastovalo zemi ani tak ekonomicky jako morálně, čehož je důsledkem mimo jiné i stav politiky a politiků posledních třiceti let. Nepatříme mezi nejvyspělejší evropské státy proto, že nejme sami dostatečně vyspělí, abychom z našich řad generovali politiky, kteří by vytvářeli politiku, která by nás posunula dále.

Máme prezidenta a premiéra, kteří nám dělají ostudu, a místo zájmů země sledují jen své vlastní zájmy. Není to asi zásadní faktor, ale je to ukázkový příklad toho, jakým způsobem občané na základě své osobní volby brzdí vývoj vlastní země. Podporujeme populisty, kteří nám něco slibuji a občas i něco zadarmo dají, místo toho, abychom volili pragmatické, ale i zásadové politiky, kteří mají skutečnou a reálnou vizi. Já nevím, kteří to jsou, možná že tu ani nejsou, neboť v tomto klimatu nemohou existovat, protože vůbec nemají šanci se v politice prosadit. Kdyby po 2. světové válce Německo řídili populisté a ne vizionáři, žili by Němci stále ve stejné  bídě jako před válkou a krátce po ní.

Jsem přesvědčen, že pouze přes kvalitní politickou reprezentaci, počínaje místními samosprávami, vede jediná pozvolná a bolestivá cesta k nějakému progresu. Jen charakterní lidé ve vysoké politice mohou vytvářet skutečně pozitivní změny, a to jistě ne tak, že zlevní jízdné a dají školákům zadarmo obědy. To tady bylo čtyřicet let: Lidem bylo umožněno žít relativně v klidu a dostatku (stejně jako je tomu dnes), ale stát chátral ekonomicky a hlavně morálně, což by dříve či později vedlo k i úpadku životní úrovně. To se může při takto špatném stavu politiky v budoucnu stát i nám, protože žijeme na dluh a zadlužujeme i budoucí generace, a to nemám na mysli jen faktické zadlužení státu.

Je asi zbytečné odpovídat na otázku, jestli jsme vyspělí nebo zaostalí. Vždy bude někdo, na kom budeme moci demonstrovat svoji vyspělost, a někdo, proti komu budeme zaostalí, ale přijde mi zcela logické učit se od těch (z minulosti i současnosti), kteří jsou na tom po všech stránkách dobře. Naopak bychom měli být opatrní k importu idejí a vzorů, které jsou snadno zpochybnitelné už tím, jak jejich exportéři sami prosperují, banálně řečeno, jak se u nich žije. Jsem přesvědčen, že kvalitní vzdělání a vzdělávání (rozhodně nejen školní) a obecný zájmem o věci veřejné jsou základními podmínkami jakýchkoli pozitivních změn. Jen vzdělaný občan mající zájem o to, co se kolem něho děje, je schopen rozlišovat, hodnotit a na základě toho se dobře rozhodovat. A bez správných rozhodnutí občanů se nic nezmění.