Všeliké kvaltování jen pro hovado dobré jest

To napsal ten, co jsme o něm kdysi říkávali, že „…skákal z okna na ženský…“ Půjčil jsem si tento citát proto, abych uvedl dílo jiného muže z jiné doby. I on však svoji dobu předešel a zůstal aktuálním dodnes.

Básnická abeceda, 23. díl: Hrdinské dvojverší, Chaucerova strofa

V abecedním pořádku Básnické abecedy se sešly dvě formy, které se úzce váží k jednomu muži, a že jsou to formy aktuálně nepříliš rozšířené, spojil jsem je do jednoho dílu. Prázdninová doba nám připomíná, že: „všeliké kvaltování jen pro hovado dobré jest“, a tak je i dobrá příležitost si třeba se sklenicí vína sednou ke klasice. V tomto případě ke klasické klasice: Canterburským povídkám Geoffreyho Chaucera.

Není mnoho děl ze 14. století, která by byla čitelná, srozumitelná, a hlavně zábavná ve století jednadvacátém. Vedle renesančních autorů italských, jakými byli Dante a Boccaccio, nebo o více jak sto let mladšího Francoise Villona, je Geoffrey Chaucer stále čitelným poetou. Dost možná je to proto, že je prvním skutečně moderním anglickým básníkem. Píši-li „první moderní“, myslím tím, že byl asi prvním, kdo počal na „ostrovech“ tvořit světskou poezii světským jazykem pro potěšení čtenářů. Chaucer, který na rozdíl od Villona neprožil život bohéma a psance, ale naopak bohatého seriózního příslušníka královského dvora, dovedl na soudobou společnost a život jako takový nahlížet realisticky, ale i humorem a nadsázkou.

Tato rubrika má prezentovat více formy než autory a jejich díla (obojí je lehko dohledatelné), takže se na to také zaměřme. Ve zmíněných Canterburských povídkách se objevuje tzv.  Chaucerova strofa, a vedle toho strofa nazývaná hrdinské dvojverší.

Pojďme nejdříve na to dvojverší: Jedná se o dva rýmované verše psané v pětistopém jambu končících na přízvučnou (mužskou) slabiku. Hrdinské dvojverší většinou vyjadřuje ucelenou myšlenku a tvoří uzavřený celek, byť je většinou součástí daleko rozsáhlejšího díla, jako je to i u Chaucerových Canterburských povídek, což je první dílo, kde je tato básnická forma vedle jiných forem použita. Po Chaucerovi se pak stala hojně využívanou třeba anglickými básníky Alexanderem Popem nebo Johnem Drydenem. Mimo angličtinu se tento žánr nikde příliš nevžil, a to proto, že jambický pentametr není pro většinu jiných jazyků, včetně češtiny, příliš vhodný, respektive neodpovídá jejich přirozenému metru.

Chaucerova strofa se počínaje Chaucerovým dílem stala také tradiční formou ve staré anglické epické poezii, je to sloka skládající se vždy ze sedmi veršů s rýmy ve schématu ababbcc. Jelikož pro Chaucerovu strofu neexistuje žádné další formální pravidlo, je taková podoba básně poměrně rozšířená, a to i v dílech, kde autor třeba ani neměl záměr tvořit v nějaké konkrétní formě, a bezděčně napsal báseň formálně odpovídající Chaucerově strofě. Počet veršů ani uspořádání rýmů není totiž nijak výjimečné.

Formálně nebrání nic tomu, použít obě formy, tedy hrdinské dvojverší a Chaucerovu strofu, v jedné básni. Pro tuto potřebu, vlastní potěchu a s vědomím, že na mě Chaucer shlíží z básnického Olympu zrakem shovívavým, jsem použil jeho vlastní verše vytržené z kontextu Canterburských povídek, které jsem přeložil a upravil do podoby jednoho celku.

Následující text není přímou Chaucerovou obranou proti hlasům, které odsuzovali jeho světskou (někdy až frivolní) poezii, ale vkládá tyto verše do úst jedné ze svých postav. A já činím vlastně totéž:

Prý přestat mám pro boží slitování,

tak silně rvou mu tyhle verše uši.

Pak napsal mi, že nemám ani zdání,

jak výtvor můj ho skličuje a kruší.

Na to jen veršem odvětit se sluší:

K tobě promlouvám stejně jako druhým:

A ty jsi ten, kdo ruší moje kruhy!

Za moje verše měl bys býti rád,

to jediné ti mohu zanechat!