Větrný podvečer u dvou lip

Básnická abeceda 11.díl: Bezrozměrný verš. Verš Dalimilovy kroniky a eposu Tristan a Isolda je i v současné poezii použitelný. Řada poetů ho používá, aniž by to tušili.

Tento typ verše je typickým veršem středověké poezie, kde je jednak jakýmsi nedokonalým přepisem klasického středověkého osmislabičného verše nebo naopak specifickou formou, která se od klasického verše odchyluje záměrně.

Bezrozměrný verš bývá pravidelně rýmován, není však normován počtem slabik ani přízvuků a často tak splývá s veršem volným. Liší se od něho pouze tím, že každý jeden bezrozměrný verš je syntaktickým celkem (každý verš je větou).

Nemá asi smysl snažit se napodobovat formu středověké poezie, ale za zamyšlení jistě stojí fakt, že mnoho básní současné poezie, aniž by si to autor vždy uvědomoval, splňuje nejen kritéria volného verše (verše bez ustálené rytmické a slabikové struktury), ale i verše bezrozměrného, pokud je ten syntakticky ucelený.

Z toho vyplývá i skutečnost, že málokterý současný básník se rozhodne napsat báseň v bezrozměrném verši, ale naopak napíše spontánně báseň ve volném verši a dodatečně zjistí (nebo nezjistí), že je celá (nebo její část) ve verši bezrozměrném.  Tak je to i s touto básní:

Větrný podvečer u dvou lip

Ta lavice je přitesaná z hrubých klád,

žloutne lišejníkem a prorůstá jí černý bez,

Všude kolem mne je pole zdusané již mnohokrát

a tím polem odsud vede cesta domů nebo do nebes.

Dokud ještě jsem v závětří dvou starých lip,

nevnímám vítr, co prohání se po polích.

V korunách slyším jen šumění větví a je mi mnohem líp,

když vidím jen tam, kam výhled z lavice mi dovolí.

Už ani nevím, jsem li to stále já, kdo tady sedí,

a kdo si tu v horečce šílený lehne na lavici dnes.

Obzor se zbarvil do odstínů staré mědi

a mezi kopci klikatí se cesta domů nebo také do nebes.