V každém společenství žije cca 30% blbců

V každém společenství prý žije cca 30% blbců. Je to poněkud zneklidňující fakt, ale opravdový problém nastane, když se třeba těch 30% dostaví k volbám s účastí 42% nebo se jakkoli jinak tato skupina prosadí. To je však jen teorie.

Abych poněkud otupil provokativnost bonmotu v názvu a v perexu, uvedu, že  kategorie "blbec" je jen těžko uchopitelná. Naopak je třeba zcela reálným faktem, že každý šestý občan naší vlasti  je funkčně negramotný, což je o něco více než polovině oněch 30%. Vzhledem k tomu, že asi každý funkčně negramotný člověk je hloupý, a i funkčně gramotný může být docela blbý, tak se s tímto smutným konstatováním asi nedá nic moc dělat.

Doufám, že vnímáte určitou nadsázku, nicméně při takových úvahách si vždy vzpomenu na románovou kategorizaci z pera Umberta Ecca:

Kretén

Kretén nemluví, jen slintá, je trvale v křeči. Plácne si zmrzlinu na čelo, má nekoordinované pohyby. Projde turniketem v protisměru. Jak to dokáže? Kretén je kretén, prostě se mu to povede. Kreténi nás nezajímá jsou hned k poznání.

Blbec

S blbcem je to složitější. To je otázka společenské etikety. Blbec mluví o tom, co je vedle sklenice. Chce mluvit o tom, co je ve sklenici, ale mluví o tom, co je vedle. Blbec je velice žádaný, zvláště při společenských zábavách. Dokáže všechny přivést do rozpaků, to je pravda, ale na druhé straně je zas o čem mluvit. Pozitivní podobou blbce je diplomat. Blbec netvrdí, že kočka štěká, mluví o kočce, když si ostatní povídají o psu. Plete si pravidla konverzace a dokonalý je tehdy, když se splete tak, jak je třeba.

Hlupák

Hlupák se nedopouští prohřešků v chování. Dopouští se prohřešků a chyb při uvažování. Hlupák je ten, kdo tvrdí, že všichni psi jsou domácí zvířata, a všichni psi že štěkají, pročež kočky jsou taky domácí zvířata a proto taky štěkají. Nebo že všichni Athéňané jsou smrtelní a všichni obyvatelé Pirea jsou smrtelní, takže všichni obyvatelé Pirea jsou Athéňané. Což je pravda. Ale jen náhodou. Hlupák může říct něco správného, ale z nesprávných důvodů. Hlupák je zákeřný. Blbec se pozná na první pohled (o kreténovi nemluvě), hlupák však uvažuje skoro jako my, rozdíl je skoro nepostřehnutelný. Je to mistr paralogismů.

Blázen

Blázen se pozná na první pohled. Je to hlupák co nezná žádné fígle. Hlupák se snaží svou tezi dokázat, logiku má sice pochybenou, ale má ji. Blázen se naopak nestará, aby vůbec nějakou měl, postupuje s pomocí zkratů. Pro něho zkrátka všechno dokazuje všechno. Má svou fixní ideu a všechno, nač přijde, se mu hodí k tomu, aby mu ji potvrdilo. Blázen se pozná podle toho, že nebere na vědomí nutnost důkazu a že je neustále ochoten všude nacházet zdroj osvícení.

Tak si říkám, proč si na tyto řádky vzpomenu vždy po nějaké vyhrocené diskusi zde na blogu? Abych nebyl špatně chápán, neoznačuji hanlivě někoho, kdo vyjadřuje, byť i hodně podivné názory. Všimněte si, že ani ani v žertovné Eccově specifikaci není nic o názorech, ale spíše jen o argumentaci.   Dobrá argumentace může povznést i směšné názory a naopak špatná může rozumné názory zcela devalvovat.

Ve zmíněné pasáži mě zaujala definice blbce, o kterýchžto je konečně i tento článek.

Blbec mluví o tom, co je vedle sklenice. Chce mluvit o tom, co je ve sklenici, ale mluví o tom, co je vedle. Blbec netvrdí, že kočka štěká, mluví o kočce, když si ostatní povídají o psu. Plete si pravidla konverzace a dokonalý je tehdy, když se splete tak, jak je třeba.

Dokonalé!  Netrapte se ale tím, pokud získáte pocit, že nějaká vaše vyjádření přesně zapadala do zmíněných kategorií. Stává se to občas každému, každý z nás je občas tím blbcem, bláznem, hlupákem i kreténem. Jde jen o to, v tomto stavu nesetrvat příliš dlouho, neřku-li stále.