Už začínám chápat, proč jsme žili čtyřicet let v komunistickém režimu.

Poněkud paradoxně mi k porozumění pomáhají aktuální události, jejich účastníci a také glosátoři současného dění v politice. Nejenže historie nám pomáhá pochopit současnost, ale i naše současnost nám odpovídá na otázky z minulosti.

Patrně jsem neprozřel ze dne na den. K úvaze o tom, jak je možné, že se komunistické režimy udržely tak dlouho u moci, mě přivedly jiné úvahy. Úvahy o tom, jak je možné, že příslušná část našeho národa umožnila aktuálním představitelům tohoto státu se dostat k moci, a zvláště pak o tom, jak je možné, že se tito lidé těší stále takové podpoře, přestože opakovaně selhávají a diskreditují se. 

Když jsem byl mladý, nechápal jsem, jak se může udržet u moci režim, na který všichni nedávají, jak mohou tento stát řídit lidé, kteří jsou téměř všem k smíchu, a kterými většina národa pohrdá. Naopak jsem rozuměl a stále snad rozumím tomu, jak se takový režim dostal v podstatě legálně k moci a jaké faktory tomu napomohly (mimo jiné komunisté drtivě zvítězili ve volbách v roce 1946). Nemohl jsem ale pochopit, jak se komunistický režim mohl u moci udržet, když se poměrně záhy zdiskreditoval, a když se nečekaně brzy ukázalo, že dobře nefunguje ani ekonomicky (válkou materiálně i morálně zdevastované Západní Německo nás předehnalo ve všech ukazatelích za méně než patnáct let).

Bylo mi jasné, že v padesátých letech diktatura proletariátu naháněla hrůzu i proletářům samotným, natož lidem s jinými politickými názory, ale od šedesátých let až do roku 1989 už nikomu za pasivní odpor a občanskou rezistenci nehrozila poprava ani uranové doly. I chartisté byli zavírání jenom proto, že jich byla hrstka. Kdyby se proti režimu postavila třetina, polovina nebo dokonce většina národa, tak se musel celý ten moloch sesypat během několika dní. A nebyla by k ničemu ani vojenská "internacionální pomoc", protože bez toho, aby se zde vyhlásil nový protektorát, tentokrát sovětský, popravující každého, kdo se jakkoli vzepře, by nemohl být režim udržitelný.

Není jiné vysvětlení, než že se národ se svým "údělem" smířil. Lidé se naučili přímo i nepřímo podporovat režim, o kterém dobře věděli, že je špatný. Více než postihu se asi báli oné změny, která by byla nutně spojená se sebereflexí, protože by museli popřít to, co sami kdysi hlásali. Patrně i z tohoto důvodu národ rezignoval a lidé přistoupili na trapnou komedii, při které lid předstírá, že miluje komunistickou stranu a její představitele, lidé vstupují do této partaje, chodí uvědoměle volit, oslavují komunistické svátky, skandují v průvodů, tleskají, když se má  tleskat a odsuzují, když se má odsuzovat.

Rozumím tomu, že ne každému se polistopadový vývoj zamlouval. Demokratická změna byla nezpochybnitelná, ale stalo se mnoho chyb, mnoho nespravedlností a mnoho lumpáren, což mnohé znechutilo. Každý na to reaguje jinak, ale každý, kdo vidí toto, musí vidět i zcela aktuální špatnosti. Nezměnil se u nás znovu režim, ale k moci se dostali lidé, kterým moc neměla být poskytnuta. Voliči rozhodli a stalo se. Politická garnitura reprezentovaná prezidentem a premiérem se znemožnila, ale opět dostala důvěru. Jak je to možné? Ta paralela s druhou polovinou 20. století je krutě přesvědčivá. Velká část národa si opět nechce přiznat, že udělala chybu. Raději se zesměšní a bude bez argumentů obhajovat správnost svých dřívějších rozhodnutí, než aby sklonila hlavu, což by ani nebyla ostuda, ale naopak v kontextu s minulostí téměř hrdinský čin. 

Uvedu takový úplně aktuální příklad. Je to banalita, ale výše uvedený princip docela hezky dokumentuje. Včera jsem publikoval krátký článek, ve kterém připomínám v podstatě neodiskutovatelné prezidentovo porušování Ústavy. Uvádím v něm prosté argumenty vyplývající z textu Ústavy a zcela logické závěry. Myslím si, že na to nedá smysluplně reagovat jinak, ne že bude čtenář se mnou souhlasit, můj text s pomocí relevantních argumentů zpochybní nebo moje argumenty uzná, ale stejně vyjádří prezidentovi podporu, přičemž své důvody náležitě vysvětlí. Možná padesát komentujících vyjádřilo s mým článkem nesouhlas, ale ani jeden jediný moje stanovisko argumentačně nevyvrátil, ale ani nepoužil "třetí možnost", že s argumenty souhlasí, ale prezidenta stále respektuje. Nepřipadá vám to podobné jako kdysi?

Většina národa nebyli hlupáci, fanatici a demagogové a nejsou ani dnes, a přestože komentující na blogu nejsou jistě reprezentativním vzorkem občanů, tak i mnozí z nich si musí uvědomovat neudržitelnost svých postojů, nepoužitelnost protiargumentů, ale chybu nepřiznají, sebereflexi neprodělají a názory nezmění. Výsledek je ten, že politici, kteří zneužívají svého postavení, porušují principy etiky, slušnosti i zákona, to budou vesele dělat dál, protože budou oprávněně cítit podporu a navíc budou vnímat i jistý mandát k vymezování se proti těm, kteří je kritizují. Asi tak, jako když se kdysi straničtí a vládní představitelé zaštítili tím, že "dělníci ve slévárně XY jednomyslně odsoudili působení reakčních sil v republice a podpořili internacionální pomoc Sovětského svazu".