Umělá idiocie

Blbost se šíří rychlostí světla, to je na základě rychlosti přenosu informací exaktní údaj. Existuje-li umělá inteligence, která konkuruje lidské chytrosti, tak musí nutně existovat i umělá idiocie, překonávající člověčí blbost. 

Podstatou umělé inteligence je rychlé zpracování velkého objemu dat za účelem řešení určité úlohy, přičemž výraz „inteligence“ odkazuje na princip flexibilního lidského myšlení, analogicky je tak podstatou umělé idiocie rychlé zpracování velkého objemu hovadin. Umělou inteligenci zprostředkovávají počítače, přičemž budoucnost má být v těch kvantových, které nebudou založeny jen na principu bitu, jenž je buď nulou nebo jedničkou (to jsem ještě schopen pochopit), ale operují s qubity, které mohou být nulou a jedničkou zároveň (to už mi hlava nebere), umělou idiocii nám pak přináší média a sociální sítě.

Prostá blbost je docela normální součástí lidského projevu, všichni občas nějakou pitomost uděláme a každý z nás je někdy za blba. Je to výraz lidské intelektuální nedokonalosti, povahy a jistě též ega. Ta idiocie se může snadno znásobit, pokud se na jednom místě ve stejný čas vyskytne více jedinců projevujících se coby idioti. I to je normální a dozajista k tomu přispívá fenomén davu. Všichni to známe: fotbalové zápasy, demonstrace či jiné hromadné konflikty, jejichž extrémní podobou je válka. To patrně existuje od chvíle, kdy nějaký diluviální opičák vzal šutr a rozbil jím hlavu jiného opičáka a ostatní opičáci ho následovali, ale to opravdové sdílení blbosti přinesla až média a dílo zkázy dokonaly sociální sítě.

Právě k médiím a sociálním sítím se váže přívlastek „umělá, protože na tomto fenoménu není dle mého soudu nic přirozeného. Nechci se prezentovat jako staromilec paušálně hanící vědeckotechnický pokrok, ale mám vážné pochybnosti o tom, jestli je výsledkem onoho vědeckého a technologického progresu vždy ten pokrok. Prostřednictvím médií a sociálních sítí lze jistě přenášet a sdílet mnoho jednoznačně pozitivních informací, ale nemohu se zbavit pocitu, že drtivá většina informací, pokud přímo neškodí, tak je z obecného hlediska onou blbostí, tedy něčím, co nemá žádný pozitivní efekt a v lepším případě slouží k zábavě, přičemž stojí za zamyšlení, čím vším jsme schopni se pravidelně bavit.

Osobně používám Facebook i Twitter (obojí spíše pasivně) a pochopitelně konzumuji veškerá běžná média. Zrovna dnes ráno jsem se přistihl, že skoro hodinu místo čerpání alespoň trochu smysluplných informací sleduji, čtu a poslouchám tak nesmyslné hovadiny, že jsem se zcela upřímně zastyděl, byť nebylo nikoho, kdo by mé dětinsky pitomé počínání sledoval. Po této zdrcující sebereflexi jsem se jal surfovat výše nastíněnými zdroji a hledat to, co by mi dávalo trochu smysl, tedy mělo to věcný užitek, zvyšovalo to moji informovanost, vedlo to k vytvoření náhledu či názoru, nebo mě to jen potěšilo či pobavilo. Zhruba hodinový výsledek takového hledání byl značně skličující.

Řekl bych, že tak zhruba 5 % toho, co jsem zkonzumoval, bych mohl označit za přínosné, milé či zábavné, přičemž jsem do toho pozitivního zahrnul i sledování videa hrajících si pejsků. Připadal jsem si jako bulimik, který hned po ránu sežral dvacetinásobek své „krmné dávky“, teď z toho má deprese, a navíc ani nemůže narozdíl od potravního bulimika pozřené někde vyvrhnout. Shlédl jsem tedy svůj oblíbený pondělní satirický pořad, který ve mně vyvolal pocit chutné a racionální snídaně, ale než jsem stačil vypnout počítač, přistihl jsem se, že sleduji svatbu jakési naší celebrity, o jejíž existenci jsem do té chvíle neměl nejmenší tušení. Vytěsnil jsem sice ihned ze svého harddisku jméno nevěsty i ženicha a do večera snad skončí v koši i veškeré ostatní informace, ale nejméně pět minut jsem tím včetně nějaké absurdní reklamy zabil.  Nakonec jsem přes veškerá svá aktuální předsevzetí málem neodolal shlédnutí jakéhosi MMA videa, ve kterém asi jeden borec zmrzačil svého soupeře.

Počínám vařit oběd, což mi přijde jako docela smysluplná činnost, a za chvíli půjdu na procházku se psy, a to je činnost, která reprezentuje veškerá má kritéria dobře využitého času. Mezitím jsem ovšem také napsal a chystám se zveřejnit tento článek. Dívám se od sporáku směrem k počítači a říkám si, jestli tímto, byť jen miniaturním počinem, nepřidám zrnko k té hoře balastu, která nás obklopuje, jestli kritika umělé idiocie, která se stala nedílnou součástí naší existence, není stejně idiotská, a to bez ohledu na to, kolik lidí si to přečte a co to s nimi udělá. Když o tom tak přemýšlím, říkám si, rozpomínaje si na Terminátora, jestli kromě té umělé idiocie nemůže být v některých svých důsledcích škodlivá i ta umělá inteligence. Asi ano, ale o tom třeba příště.