U nás mají Babišem vychovávaní důchodci třicetiprocentní přirážku

„Tak to máme cappuccino, koláčky, velkou becherovku, buřtíky a pivečko. Dělá to 275 korun.“- „A důchodcovská sleva by, pane vedoucí, nebyla?“- „Nebyla, ale mohu vám naúčtovat třicetiprocentní důchodcovskou přirážku!“

Zmínění důchodci pochopitelně žádnou přirážku nedostali, ale možná jim došlo, že jsem úplně nežertoval. A já jsem opravdu úplně nežertoval. Nikomu bych samozřejmě na základě čehokoli vyšší částku neúčtoval, ale ani bych nikomu neposkytl slevu kvůli tomu, že si o ní řekne, nebo to dělá někdo jiný, třeba stát. Není to tím, že bych neměl sociální cítění, ale jakékoli projevy dobročinnosti jsou založeny na svobodné vůli a rozhodnutí toho, kdo je poskytuje. Disponuje-li pak někdo s prostředky, které nevlastní, ale pouze spravuje, měl by být obezřetný a jiní v tomto smyslu mají hájit zájmy celé společnosti, potažmo státu.

Stáří není zásluha ani výsada, stejně jako nejsou v tomto smyslu žádné jiné privilegované sociální, národnostní, rasové, pracovní a zaměstnanecké skupiny. Svoji prestiž i úspěšnost si každý člověk vytváří sám a nadstandardní podporu si zasluhují jen ti, kteří jsou hendikepováni ne vlastní vinou. V našem systému není obecně důchodce žádným žebrákem, a pokud se mu s nástupem důchodového věku a nemožnosti si adekvátně přivydělat výrazně snížila životní úroveň, je to pouze důsledkem toho, že se v aktivním věku na důchod řádně nepřipravil.

Vysloveně mě zlobí takové ty kecy o tom, jak jsme celý život poctivě pracovali a teď živoříme. Poctivá práce, krom toho, že ji lze pouze deklarovat, nikoli komukoli dokladovat, by měla být samozřejmostí. Stejné je to s různými morálně volními vlastnostmi, které nás mohou ctít a být na rozdíl od fyzického stáří zdrojem úcty, ale nelze si na jejich základě nic nárokovat. Je ovšem více než patrné, že takto mnoho lidí neuvažuje a bohužel k tomu přispívá i populistická politika, tedy kalkul, že si někdo mnohamilionový elektorát důchodcovstva nakloní.

Důchodcům se v minulosti podbízely prakticky všechny politické subjekty, což je z politického hlediska docela pochopitelné, ale pes je zakopaný v míře. Za vlády sociální demokracie a zejména pak Babišova hnutí byla ona míra zásadně narušena, což vytvořilo klima, ve kterém je jakákoli restrikce vnímána jako projev asociálnosti. Smutné je to, že česká pravice tomu přihlížela a mnohdy se na oněch populistických nesmyslech také podílela. Výsledek tak nemohl být jiný, než že jakékoli restrikce jsou prezentovány jako zrada či zločin.

Bohužel se toto netýká jen důchodců. Stejná, možná ještě horší situace je v tomto ohledu v zemědělství. Nejen u nás ale v celé Unii byly desetiletí zemědělci vykrmováni takovými dotacemi, že se tím úplně zhroutilo tržní prostředí a stal se z toho zápas o to, kdo si peníze vydyndá nebo vyvzdoruje. Ten totiž bude konkurenceschopný a tím pádem i úspěšný. A jelikož se nátlak ukázal jako osvědčený prostředek, chytli se toho lékaři i učitelé a dá se očekávat, že na to brzy přijdou třeba i kominíci.

Ale vraťme se k důchodcům. Znám jednu důchodkyni, která celý život pracovala jako prodavačka, po osobních peripetiích si sama po padesátce na hypotéku pořídila na malém městě pěkný byt. Hypotéku ze svého čtyřiadvacetitisícového důchodu stále splácí a z toho, co jí zbude, naprosto standardně žije, aniž by se musela výrazně uskromňovat. Nežehrá na poměry, nestěžuje si, ale naopak si života užívá. Takže se ptám, kdo jsou ti důchodci, kteří plní sociální sítě svými nářky a stížnostmi a z vlastních neúspěchů, chyb a neschopnosti viní politiky či rovnou ideologie.

Tahle se prezentují, ale je to opravdu tak?