Teď už si o prachy může říct fakt úplně každý aneb Hippokrates v hrobě se otáčející

Hasiči mohou vyhrožovat, že nebudou hasit, policisté chránit, řidiči řídit, učitelé učit, prodavači prodávat, vědci bádat, vojáci válčit, herci hrát, kominíci vymetat komíny, soudci soudit, hospodští čepovat a šlapky šlapat. 

Mladí lékaři (vždycky jsem si myslel, že i lékaři se dělí jen na špatné a dobré), berouce si jako rukojmí své pacienty, si vyvzdorovali pár miliard na platy. Premiér Fiala jim to sice slíbil, ale pořádně ordinovat prý začnou, až budou mít prašulky ve štrozoku. Tento ústupek je nepochybně chybný, přestože vláda, potažmo premiér už asi nemohou udělat nic, za co by je již značně excitovaný národ pochválil. Kdyby Fiala odmítl vydírání, každý televizní expert z řad politologů a publicistů by ho nařkl, že svou arogancí dává všanc zdraví a život občanů. Dost možná to předseda vlády vyhodnotil jako menší zlo, ale tím si vysloužil nálepku slabocha, kterému se toto slabošství vymstí. A ono se vymstí.

Lékaři všem názorně ukázali, jak se to dělá. Nebudou-li popeláři vyvážet odpadky (ti si, aby to bylo patřičně výživné, pochopitelně počkají na srpen) budeme tu mít za pár dní švajneraj (nebo spíše Sparschwein) a je analogicky jasné, co se stane vypadne-li jakýkoli jiný, byť jen trochu významný zaměstnanecký či podnikatelský segment. Snad jen u těch šlapek by to nebyl takový problém, i když kdo ví.  Občas v médiích zaregistrujeme, že i jinde ve světě, obzvláště ve Francii, se takové věci dějí a vidíme i to, že často představitelé exekutivy vyměknou, protože i zásadovost má své meze.

Nechci spekulovat o etice popelářů, ale mluvit o lékařské etice je zcela namístě. Rozumím tomu, že lékaři mají své specifické profesní problémy, ale kdo je nemá? Nikdo asi nechce, aby doktoři léčili zadarmo, ale je zcela relevantní požadavek, aby léčili dobře. „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku…vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné… svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění… kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu…“  To jsou úryvky z tzv. Hipppoktratovy přísahy, na kterou i mladí lékaři (ti by si to mohli ještě dobře pamatovat) přísahali.

Mám-li toto téma na závěr trochu odlehčit, tak lékařům vlastně docela závidím, jak silnou páku mají. Kdybych si chtěl něco (nevím co) od státu vydupat, mohl bych asi jen vyhrožovat, že přestanu publikovat, což by bylo státu šumafuk, a řada lidí by to asi i ocenila. Na druhou stranu není úplně komfortní pocit, že když nyní přijdu k lékaři, ke kterému bych měl mít bezmeznou důvěru, uvidím v něm náhle nějakého vyčůránka, který mně adekvátně pomůže jen tehdy, dostane-li přidáno, a to bez ohledu na to, jestli ten konkrétní doktor takto uvažuje či nikoli. Chtěl bych věřit, že takto neuvažuje drtivá většina lékařů, ale je těžké se zbavit určitých pochybností.