Súfismus je také islám I.

Jistá bývalá muslimka, nyní protimuslimská aktivistka, hodnotí súfismus tak, že to již není islám. Já naopak usuzuji, že súfijská mystika je více islámem než to, co si pod principy a atributy tohoto náboženství mnozí představují.

Když jsem se v posledních měsících při studiu různých pramenů, díky kterým jsem se chtěl více ponořit do súfijské mystiky, probíral také virtuálními zdroji, nalezl jsem i starší blog, ve kterém jeho autorka, bývalá muslimka, nyní protimuslimská aktivistka, hodnotí súfismus. Jak již název jejího článku evokuje (čtěte zde), nepovažuje súfismus za islám. Možná je to míněno jako nadsázka, ale já jsem na základě mnohých informací získal naopak dojem, že je tato muslimská mystika v jistém smyslu více islámem než to, co si mnozí pod základními principy a atributy toho náboženství představují. Paralely k súfismu najdeme i v jiných náboženstvích, jsou si v mnohém vzájemně podobné, ale zároveň i velmi osobité. 

K súfismu jsem se různými cestami dostal již před lety, ale asi před rokem jsem se jím opět počal intenzivněji zaobírat. Důvodem bylo, abych si prodělal a prožil jakousi základní přípravu pro přebásnění gazelů Sheyha Galiba, významného osmanského básníka a také derviše súfijského řádu. Vzorek díla jednoho z posledních klasiků osmanské literatury bude v druhém dílu tohoto blogu, první část je v souladu s mým vlastním postupem věnována náboženské a duchovní podstatě, ze které Galibova poezie pramení. Tento krátký vhled do osmanské literatury, a zvláště pak myšlenek a představ súfijů je exkurzí do světa zcela nepodobného tomu našemu, ale také nepodobného všemu, co v nás obecně evokují osmanští Turci a jejich říše a možná i tomu, co se z některých zdrojů dozvídáme o islámu jako takovém. 

Mystickou snahu přiblížit se Bohu zná islám, stejně jako judaismus i křesťanství od nejranější doby. Mimochodem z hlediska kritiky súfismu konzervativním islámem není jasné, zdali prorok skutečně zakázal mystiku, protože příslušný hadíth je sporný. Možná tak někoho překvapí, že islámská mystika byla vždy v rozporu s ortodoxií i „státním náboženstvím“, které vždy hledělo na mystiku s nedůvěrou. Především šíité se stavěli k mystice odmítavě, naproti tomu sunnité nikdy umírněné formy mystiky zcela nezakázali. Tyto mystické proudy (súfismus má mnoho směrů a škol) se vyvinuly z meditací nad textem Koránu, které se spojovaly s askezí a odmítáním pozemských statků.

Určitý rozvoj mystiky lze nalézt už v raném islámu, např. Rábi'a al-Adawíja (+801) již zmiňuje princip Boží lásky, a v následné době vznikly různé směry, které pomalu vedly ke konsolidaci rozličných mystických zkušeností. Pojem súfismus se odvozuje od vlněného pláště asketů a ve své podstatě symbolizuje cestu, která se dá chápat jako cesta duše k bohu. Tu lze pak nastoupit pomocí různých praktik a rituálů. S rozšiřováním islámu došlo k rozkvětu súfismu a jeho přívrženci se počali sdružovat do bratrstev a oddělených komunit, které byly vedeny mistrem a založené na dodržování striktních zásad. Členové bratrstev se následně počali uchylovat do konventů, kde si po určitou dobu osvojovali ony nauky, rituály a techniky. Přestože tak učinili mnozí, nemuseli se členové řádu trvale odříznout od okolního světa, mohli uzavírat sňatky a vracet se do světského prostředí

Přesah súfismu do dnešního islámského světa se dá pozorovat v mnoha rovinách, obecně však lze říci, že súfismus je pravý opak radikalizujícího se islámu. Je to cesta, která neodepírá muslimům praktikování víry a všech s tím spojených rituálů, ale nikterak nepodporuje žádné formy nenávisti a netolerance. Súfiové neřeší vztah ostatních k jejich víře, jsou naopak zahleděni do svého nitra, svého duchovního světa, což je sice může činit v jiné společnosti (a to i v moderní islámské společnosti) poněkud „výstředními“, ale jinak zcela neproblematickými lidmi.

Súfismus také poskytuje i určitou ideologickou platformu kritikům režimů v muslimských zemích, jenž se prezentují postoji, které se po období sekularizace vrací k islámským principů a zásadám, ovšem mnohdy postrádají duchovní rozměr, lpí pouze na vnějších atributech a mají tak tendenci se vymezovat proti jiným náboženstvím a jiným společenským principům. V tomto smyslu se súfismus stává prostředkem obnovení „islámské religionizity“ na čistě duchovních a bytostně osobních zásadách. Dobrým příkladem může být hnutí Fethullaha Gülena, který právě na principech a zásadách súfismu staví svoje postoje.

Vrátím-li se do historie, tak již mystikové, jako al-Sarrádž, al-Kálábádhí nebo al-Qušajrí shrnuli v 10. - 11. stol. praktiky navozující stálý vztah s Bohem a ponoření se do náboženských cvičení. Současně vyvinuli různé prostředky k dosažení intenzivnější mystické zkušenosti, mezi které překvapivě patří také hudba a tanec. I počínající perské básnictví 12. - 13. stol. mělo silné mystické prvky a vyznačovalo se obrazy mystické cesty. Tyto básně a jejich tvůrci tak vytvořily teoretický základ řádů súfíjů, který později utvořil z mystiky jakési intelektuální společenské hnutí, což poněkud odchýlilo súfismus od původního smyslu. Současně však řády podporovaly vývoj lidového islámu, protože lidé nacházeli v mystických řádech určitou emocionální zkušenost, kterou jim ortodoxní islám nezprostředkoval. 

Nejvýznačnějším představitelem středověké súfijské poezie se stal perský básník a učenec Jalal ad-Din Muhammad Rumi, často označovaný také jako Mevlevi či Mawlawi, poevropštěně Mevlana („náš pán“). Ten byl a dosud je inspirací nejen súfiů, ale dodnes čteným a překládaným básníkem. Na jeho myšlenky i tvorbu navazují perští, arabští i turečtí literáti dodnes a často se na něho i doslovně odkazují, což jedním z typických rysů súfijské poezie. Jeho patrně nejvýznačnějšími následovníky jsou osmanští básníci „zlaté éry“, mezi kterými vyniká Gâlib Dede, zvaný Sheyh Galib. 

Sheyh Galib, píšící též pod pseudonymem Mehmed Es? Ad, byl jedním z posledních velkých klasických básníků osmanské literatury. Narodil roku 1757 v Istanbulu (zemřel 5. ledna 1799 tamtéž) v rodině, která byla spjata s osmanskou vládou a také s Mevlevîs, řádem muslimských dervišů. Po studiu pokračoval v rodinné tradici a započal si budovat kariéru ve státních službách, stal úředníkem v Divan-i Hümayun, osmanské říšské radě. Později, poté co se vzdal této vládní funkce, se stal šejchem (představeným) kláštera Galata, v proslulém centru řádu. V této pozici zůstal po zbytek svého života a pokračoval zde v psaní poezie.

V této souvislosti je třeba cosi uvést o súfijské poezii jako takové. Na tvorbě Sheyha Galiba se to dá dokumentovat mimořádně dobře, a to zvláště na jeho gazelech. Bývá-li obecně poezie těžko jednoznačně analyzovatelná a jednoduše vysvětlitelná, o súfismem inspirovaných gazelech Sheyha Galiba to platí stoprocentně. V básnických obrazech se objevují různé podivuhodné obraty a je téměř pravidlem, že každý obraz se otáčí v příbuzných slovních vztazích, a to buď jako podobnost nebo opozice. To vede k tomu, že jednotlivá vyjádření mají vůči sobě složité souvztažnosti, které jsou nabité často velmi nejednoznačnými asociacemi. Koncepční obtíže tohoto stylu verše se paradoxně stávají určitou hodnotou nejen pro básníky, ale i pro jejich náročné posluchače. 

Slovo gazel (arabsky a persky ghazal) je arabského původu a jeho význam souvisí s dvořením, opětováním lásky či s „flirtem“. Jako básnická forma má gazel nejčastěji pět až patnáct dvojverší (beyitů), která mají jednotné metrum a končí stejným veršem. To platí kromě prvního dvojverší, ve kterém se rýmují oba verše, takže rýmové schéma gazelu je: aa ba ca da...xa. Po každém rýmu může následovat tzv. redif (refrén), což je slovo nebo slovní spojení stejného významu. V posledním dvojverší se často objevuje mahlas – básnický pseudonym, který byl v počátcích této formy téměř závazný. V některých gazelech na sebe jednotlivá dvojverší navazují, jindy působí do té míry autonomně, že smysl básně by byl zachován, i kdyby obsahoval jen první a poslední sloku, matlu a maktu. Původní gazely měly především erotický obsah, záhy však také reflexní, panegyrický (oslavný) a duchovní, přičemž láska i erotika jsou pojaty spíše mysticky, což platí i pro jiné smyslové požitky.

S mystický pojetím gazelu souvisí způsob obecného chápání klasické osmanské poezie. Na mnohé básně, což platí absolutně i pro níže uvedené Galipovy gazely, je třeba nahlížet fokusem súfistické mystiky: reálný svět je pro súfisty odrazem „onoho světa“ idejí, který se nám zjevuje jen v momentech extáze, kterou lze vyvolat vášnivou láskou, „drogou“, tancem apod. Proto básně čerpají ze silné, nekontrolovatelné vášně, která je v reálném světě z důvodu společenských konvencí nerealizovatelná. Poezie je tak vlastně prostředkem, jak v platonické rovině realizovat společensky neakceptovatelné praktiky, jako je konzumace alkoholu, nemanželský sex, nebo milostný vztah mezi osobami stejného pohlaví.

Nemohu si odpustit ještě krátký komentář týkající se přebásnění této poezie. Je to ve své podstatě práce pro znalce staroperštiny, osmanštiny a turečtiny, který má v malíčku dějiny náboženství muslimů, zvláště pak Korán, a specializuje se na islámskou mystiku. Takoví lidé sice existují, ale není jich mnoho a dělají i jiné věci, než je přebásňování díla Sheyha Galiba. Tohoto úkolu se tak mohou (ve své podstatě musí) ujmout i ti, kteří nemají erudici akademických odborníků na výše uvedené. Podmínkou takového počinu je určité studium historických a náboženských reálií a zdrojem jsou turecké překlady osmanských textů (osmanština i perština se psaly arabským písmem a moderní turečtina používá latinku), případně překlady anglické, které však mají v drtivé většině charakter překladů vysvětlujících, nikoli poezie. Z toho vplývá, že výsledným produktem takové práce je parafráze, a to i s ohledem na to, že se zcela odlišným jazykem ze zcela „jiného světa“ jinak pracovat nelze. Smyslem pak není striktní věrnost k originálu a spíše zachování jeho ducha a smyslu.

Následující krátký a letmý vhled do tvorby Sheyha Galiba, súfistické mystiky a básnické formy gazelu je vlastně určitou sondou do doby, společnosti, a zvláště zcela specifického pohledu na svět skrze poezii. Ten pohled je plný kouzel, fantastických obrazů a imaginace. Spekulativnost a mnohoznačnost této poezie na jedné straně podněcuje naši fantazii a na druhé evokuje určitou neuchopitelnost mystéria, v rámci kterého se člověk skrze extázi má přiblížit k Bohu. Nevím, zdali se i soudobý čtenář těchto veršů k něčemu či někomu může přiblížit, ale vím, že je mu prostřednictvím této poezie umožněno přesunout se na chvíli do kláštera Galata, kde jeho šejch v ústraní své cely rozvíjí své snové obrazy. 

Jsi můj efendi (You are my effendi) - „Varsa sendendir“

Jsi můj efendi, pokud mám respekt na tomto světě, je to díky tobě.

A pokud jsem jako básník dospěl až k této metě, je to díky tobě.

Jsi zdrojem osvícení celého mého života.

A pokud jsou poklady ducha moje jistota, je to díky tobě.

Barvitost tvých slov řídí mé sny i myšlenky.

A pokud naplní se všechny moje domněnky, je to díky tobě.

Má vláda mi již nepřináší žádná utrpení

A pokud již vím, že nad cestu ducha není, je to díky tobě.

Jak můra lampou spálená bych zůstal bez souladu.

A pokud každý večer tvé verše na stůl kladu, je to díky tobě.

Zahradou tulipánů spálených jsou prsa mučedníků

A pokud svíčka hoří a lampa září u pomníku, je to díky tobě.

Dovedu bláznivě milovat i toužit jako lidé z pouští

A pokud jsem vše zničil a přec mě víra neodpouští, je to díky tobě.

Nechal si mne hledat svoji skrytou perlu

A pokud moc je prach a já se o ni nervu, je to díky tobě.

Saki, naplnil ‘s můj pohár vínem šarlatovým

A pokud opilý jsem s každým ránem novým, je to díky tobě.

Mevlano, život vytrácí se jak slunce ve větvích cypřiše.

A pokud mou hlavu stále zdobí koruna derviše, je to, můj milý, kvůli tobě.

Pro mě je láska plamenem (To me, love is the flame) - „-dur bana“

Láska je pro mě, plamenem ukrytým jen jinotaji.

Zastav mě!

Je pro mě žárem z hořícího keře na Sinaji.

Zastav mě!

Je cypřišem s růžemi, jenž toužebně volají do nebes,

něžnými větvemi Božího stromu toužícího růst a kvést.

Zastav mě!

Dům jednoty stojí v sousedství domu chaosu, je nepravý .

Bůh je tak velký, že i kámen minaretu roztaví.

Zastav mě!

Dokonalá perla zrodila se z horečného chvění a kolébání.

V perleti se slunce večer v Nishapuru sklání.

Zastav mě!

Já dobře znám cesty neznámého světa, ve kterém mě hostí

divoký pták Anka symbol hrůzy, která nás čeká na věčnosti.

Zastav mě!

Tvé rty žhnou purpurem a zpod řas vytékají slzy krvavé

Toť obraz barevného ptáka v zahradě věrnosti klamavé.

Zastav mě!

Nechci zkroutit tvář ve strachu o své světské poklady,

ságy králů jsou jen oblázky na cestě boží zahrady.

Zastav mě!

Ten, kdo je láskou opilý, tak pálí dopis za dopisem

Býval jsem jak cipřiš, dnes malátným jsem narcisem.

Zastav mě!

Toto jsou má poraněná prsa, probodnutá stovkami šípů odloučení.

Jsem jen rezonanční deska santuru, jehož hudbu již živí nedocení.

Zastav mě!

Jsem cestovatel, který putuje šílený po cestě lásky.

Oh Galibe! Tvé horké slzy ti stékají po tváři masky.

Zastav mě!

Zdá se mi, že už téměř na dosah jsem věčné samoty.

Mezi námi není země ani nebe. Již součástí jsme Jednoty. 

Zastav mě!