Strašák jménem gender

Piťhové v Senátu se úspěšně postavili proti ratifikaci Istanbulské úmluvy. Převážil tradiční strach o naši tradiční rodinu s tradičními rolemi, kdy je táta ten chlapák, to mačo, které neluxuje a občas „oprávněně“ mamce napráská.

Návrh neprošel těsně, a obavy těch, kteří ho nepodpořili nebo se zdrželi hlasování, jsou možná trochu složitější, než je výše uvedeno, ale víceméně všechny kritické argumenty se točí kolem pojmu „gender“. Tohle slovo dokument často obsahuje a má to svůj význam, neboť biologická determinace jedince nemá na podstatu problémů, které k úmluvě vedly, jiný dopad, než že: „žena může bít nemůže, protože ho nepřemůže…“   

 Není asi od věci si podstatu slova „gender“ vysvětlit, protože ne každý volič to úplně chápe, a tudíž někteří senátoři patrně cítili potřebu reprezentovat ty nechápající, nebo ty, kteří chápat nechtějí. Gender je pojem docela široký a v té komplexnosti je třeba ho také obecně vnímat. To slovo je užíváno pro označení osobní identity a společenské role jedince. Může tak být označována ona identita a role, ale i to, do jaké míry se daný člověk cítí být mužem či ženou, které pohlaví je mu okolím přisuzováno a jaké chování a povahové rysy jsou od něj proto očekávány. Gender nenahrazuje pojem „pohlaví“ tedy biologickou podstatu, která je až na poměrně vzácné anomálie jasná, ale rozšiřuje biologické parametry o ty sociologické a psychologické. Pokud někomu již jen tato skutečnost přijde nepatřičná, je třeba připomenout, že právě sociálními aspekty a možnostmi svobodné volby se člověk odlišuje od zvířat jednajících víceméně pudově.

Jen pro pořádek osvětlím i ony „Piťhy v Senátu“. Tímto označením narážím na kněze, lingvistu, pedagoga i politika Petra Piťhu, který si dle mého soudu své jinak úctyhodné curriculum vitae na sklonku života poněkud kazí natolik ortodoxními a bigotními postoji ke genderové problematice, že tím uvádí do rozpaků i konzervativní představitele katolické církve, natož pak moderně a otevřeně přemýšlející duchovní, které může reprezentovat třeba Tomáš Halík, který se v roce 2018 postavil proti Piťhově kázání, ve kterém ten prezentoval Istanbulskou úmluvu v duchu Janovy Apokalypsy.

Již ve zmíněném roce 2018 se stala Istanbulská úmluva předmětem dezinterpretací a kampaně, na které se nemalou měrou podílela i katolická církev. Zkrátka „gender“ se stal novým, univerzálním nepřítelem. Novou hrozbou, kterou nám přináší Evropská unie a západní svět. Objevil se cize znějící termín, pod kterým si můžeme představit cokoliv, ale v každém případě něco, co boří ony tradiční hodnoty, tradiční role a Istanbulská úmluva byla prezentována jako nástroj „homosexuálního a feministického lobby neziskovek, který má sloužit k tomu, aby se smazaly rozdíly mezi pohlavími a jako ohrožení „tradiční rodiny“. Takto se vyjádřil zmíněný ctihodný monsignore Piťha, který během svého kázání při příležitosti svátku české státnosti ještě uvedl, že jedním z důsledků Istanbulské úmluvy bude „vytvoření koncentračních táborů pro rodiče, kteří budou své děti vychovávat tradičně, tedy chlapce jako chlapce a dívky jako dívky.“

Zdá se, že se za těch šest let, které nás dělí od prezentace Úmluvy a oněch politováníhodných reakcí, se toho moc nezměnilo. Strašák zůstal strašákem a tehdejší bojovníci proti migraci, jejíž nebezpečí bylo dokumentováno hrůzným postavením islámských žen, hrdě zastávají principy, které ve světě reprezentuje právě ortodoxní a radikální islám. Tam totiž nalézáme ono dogmatické lpění na tradicích, které aktuální společenská realita nechala několik století za sebou. Ať se to někomu líbí, či nelíbí, žijeme v době a ve světě, kde má každý člověk svobodnou volbu a systém mu v tom, pokud neporušuje zákonné normy, nemá nikterak bránit. Pokud to někdo odmítá akceptovat, vyčleňuje se z příslušné společnosti, a pokud takové postoje převáží ve státě, nemá ten co pohledávat mezi státy, jejichž občané takto nesmýšlí.

Jsem přesvědčen, že základní genderové principy nejsou nikterak nebezpečné. Jsou pochopitelně zneužitelné stejně, jako je zneužitelný každý společenský fenomén, ale to nemůže být důvod pro jejich odmítání. Ratifikace Istanbulské úmluvy znamená přihlášení se k základním hodnotám západní civilizace, jejíž bychom měli být logickou součástí. Odmítnutí podporované velkou částí společnosti znamená to, že jsme stále kdesi na pomezí dvou světů, což je aktuálně vidět i v mnoha jiných ohledech. Západní svět rozhodně není dokonalý, ale žádný lepší se, myslím, nenabízí. Naopak nabídka různých hrůzných světů je poměrně široká a je hodně smutné, že jejich relativizace či dokonce nabízení se stalo i politickou municí.