Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Průvodce dospívající dívky problematikou islámu

Nepřátelské náboženství, nepřátelské státy, nepřátelský svět plodící války, migraci a terorismus. To jsou aktuální synonyma a asociace po vyslovení slova „islám“. Strach z neznámého však může překonat pouze poznání.

Obecnou charakteristiku islámu si lze snadno najít leckde, ale ke komplexnímu a realistickému pohledu je dobré znát nejen historické reálie a specifika náboženství, ale i současnou náboženskou praxi nějaké komunity. Následným propojením všeho zmíněného je snad možné dojít k úsudku, oproštěného od různých, mnohdy zcela protichůdných emocí, ve kterých se aktuálně zmítá naše společnost. Samotná historická fakta a z kontextu doby vytržené pasáže starých textů mohou být poněkud zavádějící, to platí principiálně u každého náboženství. Naše náboženské podvědomí a náboženská praxe se vztahují ke křesťanství a k poznání cizího náboženství je třeba pochopit společenské poměry, ve kterých působí a obráceně. U islámu je to těžké z důvodů historických i současných.

Islám se zrodil v poušti Arabského poloostrova počátkem 7. stol n. l. v prostředí kočovných pastevců a obchodníků žijících v malých městech a oázách. Byla to oblast, která ležela mezi sférami vlivu křesťanské Byzance na východě a na severovýchodě se rozprostírající Persií, jejímž náboženstvím byl zoroastrismus. Tyto dvě říše spolu zápasily o nadvládu nad celou velkou oblastí západní Asie a řídce osídlený Arabský poloostrov, pokrytý z velké části pouští, nebyl jistě centrem jejich zájmu. Zdejší obyvatelé uctívali více různých bohů a také svatyni známou pod jménem Kaaba, kterou podle legendy postavil už první člověk Adam a po potopě ji obnovil prorok Abrahám. Tyto postavy nebyly Arabům, kteří obývali oblast Arabského poloostrova a Perského zálivu, neznámé, protože byli v úzkém kontaktu s židovskými osadníky.

Kaaba stála v Mekce a právě tady se roku 570 narodil budoucí zakladatel islámu Muhammad. Přestože jde zcela jistě o konkrétní a reálnou historickou postavu, mísí se v jeho životopisu historické reálie s legendou a nábožensky motivovanými pasážemi.  Mohammad pocházel z obchodnického klanu Hášimovců, brzy osiřel a vyrůstal u svého strýce, který ho zaučoval v obchodu. Již jako mladý muž se prý začal zajímat o židovské a křesťanské náboženství a o neutěšené poměry, v nichž tehdy Arabové žili. V necelých třiceti letech začal údajně v noci docházet na horu Híra, ležící blízko Mekky. Tam se mu podle legendy roku 611 zjevil archanděl Gabriel (Džibríl) a oznámil Muhammadovi, že je posel boží  - prorok. Pak mu přikázal naučit se zpaměti obsah všech zjevení, která později dostala název Korán (to, co je určeno k recitaci). Korán ve skutečnosti vznikal mnoho let, sám Muhammad prý neuměl psát, a proto diktoval jednotlivé kapitoly (súry) svým pomocníkům. Celkem je jich 114, sestávají z více než šesti tisíc veršů a do jednoho celku byly poskládány teprve po prorokově smrti. Téhož roku (611) začal též v Mekce kázat. Nebyl zprvu příliš úspěšný, postavila se proti němu dokonce i část vlastních příbuzných, protože lidé se nechtěli vzdát svých bůžků. Nakonec se skupinou svých stoupenců uprchl a usadil se v osadě, která dostala název Medína - město Prorokovo. Stalo se to v roce 622 a toto datum (hidžra) bylo zvoleno jako počátek islámského letopočtu.

Muhammad se stal brzy v Medíně vůdcem a zahájil první vojenské výboje, které připomínaly spíš tradiční loupežné výpravy, ale dal jim náboženský smysl a označil je za svatou válku - džihád. V roce 630 vstoupil znovu do Mekky, ovšem tentokrát jako dobyvatel. Rozmetal pohanské bůžky ve svatyni Kaaba a prohlásil ji za příbytek boží. Ve svatyni zůstal jen pověstný „Černý kámen“, meteorit, který údajně obdržel Abrahám od archanděla Gabriela. V červnu roku 632 Muhammad v Medíně zemřel.

Následující desetiletí přinesla islámu obrovské úspěchy. Korán byl upraven do podoby, která je dodnes platná a užívaná, počet muslimů rychle rostl a byly uskutečněny grandiózní vojenské výboje. Ukázalo se, že dosavadní velmoci dávno zeslábly a zkostnatěly a nemohou čelit náporu pouštních jezdců, kteří byli vedeni svěžím náboženským nadšením. Během padesáti let tak byla dobyta celá Persie a polovina Byzantské říše.

Zároveň to však byla doba velkého rozkolu - roku 661 došlo k prvnímu rozštěpení islámu na dvě větve: sunnity a šíity, které existují dodnes. Příčina nebyla náboženská, nýbrž politická. Muhammad totiž zemřel bez závěti a neurčil žádného následníka, vznikla tedy otázka, kdo se stane chalífou - prorokovým zástupcem na zemi a vůdcem všech věřících.

Sunnité poukazovali na Prorokovo doporučení, že si muslimové mají volit do čela toho z nich, kdo se těší největší úctě a vážnosti.Šíité naopak tvrdili, že právo na nástupnictví mají pouze Prorokovi pokrevní příbuzní, a to konkrétně bratranec Alí, protože Muhammad nezanechal žádného syna. Alí se skutečně roku 656 chalífou stal, nicméně v roce 661 byl zavražděn jedním ze svých bývalých stoupenců a v Damašku se chalífou prohlásil Muáwija, čímž zahájil éru umajjovské dynastie, která vládla téměř 90 let.

Šíité zůstali v menšině, ale s novou situací se nesmířili a přenesli své naděje na dva syny Alího. Oba však tragicky zahynuli - jeden padl v bitvě proti Umajjovcům roku 680, druhý byl v témže roce zavražděn. Osud Alího a jeho synů natrvalo poznamenal tábor šíitů - stali se pro ně ztělesněním mučedníků a odtud také plyne mnohem emocionálnější přístup k náboženské víře, což mělo rozporné důsledky. Na jedné straně byl šíítský islám dynamičtější a mnohem otevřenější novým myšlenkám, na druhé straně se v něm projevoval sklon k autoritářství, agresivitě a nezřídka i k terorismu. Ve středověku tím proslula hlavně sekta asasínů (požívačů hašiše), založená tzv. Starcem z hory, který ze své horské pevnosti Alamút vysílal vrahy po celém Blízkém východě.

Muslimský stát expandovali velmi rychle do různých oblastí Blízkého východu a severní Afriky a nastalo tak téměř tisíc let permanentních konfliktů mezi islámským a křesťanským světem. Jednak to bylo období křížových výprav, válek o vládu nad Božím hrobem v Jeruzalémě a v okolních oblastech (od roku 1090 do roku 1270), expanze Osmanské říše přes Balkán až do střední Evropy (od 14.soletí až do počátku 20. století, kdy se po 1. světové válce Osmanská říše rozpadla) a na západě Evropy mnohasetleté ovládání Pyrenejského poloostrova (od počátku 8. stol. až do roku 1492, kdy byla dobyta Granada). Svoji roli sehrály i koloniální války v severní Africe a na Blízkém a Středním východě. Tento konflikt civilizací pokračuje prakticky dodnes, a to i v oblastech vzdálených od centra vzniku náboženství a neomezuje se jen na střed s křesťanstvím, ale i s buddhismem ve východní a jihovýchodní Asii, s hinduismem v oblastech Indického subkontinentu a s kmenovými kulty v subsaharské Africe. Muslimské enklávy a komunity nalezneme po celém světě a celkový počet lidí hlásících se k tomuto náboženství se odhaduje na více jak 1,5 miliardy. (viz mapa)

Islámské náboženství je nedílně spjato s právem a politikou. Šaría je islámský zákon, který v podstatě instruuje věřící, jak se mají chovat. Je to kompletní návod k tomu, jak být správným muslimem a velmi podrobně určuje náboženský, ale i společenský a osobní život. Každý muslim by měl především plnit pět základních povinností – pět pilířů islámu. Jsou to:

  • vyznání víry (šaháda), tzn. uznávání Alláha jako jediného a všemocného boha
  • rituální motlitba (salát) - pětkrát denně
  • dodržování půstu v období ramadánu
  • poskytování almužny chudým (zakát)  
  • a vykonání pouti do Mekky (hadždž) alespoň jedenkrát za život

Islám nemá žádnou církevní organizaci, nemá kněze (v tom smyslu, jak je známe z křesťanství) a bohoslužba se omezuje na modlitbu, ke které věřící z minaretu svolává  do mešit muezzin. Roli duchovenstva zde hrají tzv. ulamá, učenci, kteří se zabývají jak teologickými, tak i právnickými otázkami a tzv. imámové v roli kazatelů,vykladačů Koránu a učitelů. Je to důsledek prvotních specifických životních podmínek a skutečnosti, že islám měl od samého počátku vlastní státní celky a musel tedy řešit i otázky zákonodárné a sociální. Islám byl především praktické náboženství, zdůrazňující rovnost všech muslimů před Bohem a prosazující sociální spravedlnost. Patrně i díky tomu se tak rychle šířil a to někdy i mírovou cestou.

Korán, jak už bylo řečeno, byl zkompletován až po Muhammadově smrti, protože ale existovala řada háfizů, tedy lidí, kteří se celý Korán naučili zpaměti, jsou muslimové přesvědčeni, že i přes opožděný zápis nedošlo k pokřivení božího zjevení. Definitivní redakce Koránu se uskutečnila za chalífy Uthmána (622-656). Takto vytvořený text se stal závazným. Všech114 kapitol (súr) se velmi výrazně liší délkou (od několika řádků až po několik stran) a tradičně jsou řazeny od nejdelší po nejkratší. Každá súra se dále dělí na verše (áját) a v případě těch delších i na větší celky. Súry se od sebe výrazně liší i obsahem,od emotivních apokalyptických zjevení až po právní formulace. Ty první jsou typické pro mekkánské období, během něhož Muhammad přesvědčoval své okolí o pravdivosti zjevení, zatímco ty druhé pro medínské, kdy už měl Muhammad na starosti chod obce a musel zajistit její běžné fungování. Protože je Korán vnímán jako neporušené slovo Boží, jakýkoliv jeho obsah je nezpochybnitelný. Jsou ovšem pasáže, jejichž významem si nikdo není zcela jist. Čtení Koránu je jedna z nejzbožnějších činností, kterou může muslim provozovat, existuje například praxe, číst ho celý během postního měsíce ramadánu. Za tímto účelem je rozdělen na třicet stejně dlouhých částí (jedna pro každý ramadánový den)

Kromě Koránu existuje ještě tzv. Sunna, neboli Prorokova tradice. Je to soubor praxe proroka Muhammada, o které čerpají muslimové informace z hadíthů. Hadíth je vyprávění o nějakém skutku Muhammada či jeho odpovědi na otázky věřících a vždy se skládá ze dvou částí. První část tvoří takzvaný řetězec tradentů (předavatelů), přes které se informace dostala od Muhammada až do současnosti, respektive k autorovi, který ji zapsal; druhá část je pak popis samotného Prorokova činu či výroku.

Muhammad se nikdy neprohlásil, ani nebyl prohlášen, za božího syna, ale vždy jen za proroka, který přináší zjevené „slovo boží“. Navazoval přitom na židovství a křesťanství a patrně i věřil, že jej tato náboženství přijmou jako svého završitele. Teprve když nenalezl odezvu, prohlásil islám za samostatné náboženství. Muslimové věří v posloupnost proroků, kteří už před Muhammadem přinášeli zvěst o Bohu a měli schopnost s ním komunikovat. Patří k nim např. Abrahám, Mojžíš, Šalamoun a také Ježíš (Ísá), kterého muslimové uznávají jako velikého proroka, ale zásadně odmítají jeho božskou podstatu. Muslimové věří ve stvoření světa a člověka, v existenci andělů, démonů a ďábla a také v poslední soud, při kterém lidé předstoupí před Boha a jejich skutky budou váženy. V tomto se prakticky od křesťanů a židů neliší. Zásadně se neliší ani vnímání boha. Alláh není jméno jiného boha, ale název pro pojem „bůh“a tedy totéž, co je Bůh pro křesťany. Rozdílné je pouze to, že muslimové boha nikterak nezobrazují, a to ani v symbolické podobě, a nevěří v jeho trojjedinost (Otec, Syn a Duch svatý).

Aktuální problematické náhledy na islám spočívají ve spojování otázek víry, náboženské praxe, imigrace a terorismu. Ne, že by to zcela nesouviselo, ale nelze „od pasu“ dát vše do souvislostí příčin a důsledků.  Na základě toho mnoho lidí vnímá nebezpečí islámu komplexně. V islámu, stejně jako v jakémkoli jiném náboženství, je však nutno odlišovat víru, vlastní náboženství (náboženskou praxi osobní) a ideologii státu nebo nějaké jeho komunity (náboženskou praxi kolektivní). Víra muslimů, zdůrazňuji víra jako taková, se od víry křesťanů prakticky neliší. Rozdíl je pouze v teologických nuancích. Na druhou stranu je v islámu propojení víry a náboženské praxe mnohem silnější, než je tomu v moderní křesťanské společnosti, ve které je náboženství jakousi nadstavbou (mnohdy jen malé části populace), kdežto v tradiční islámské společnosti je onou životní praxí.

Náboženství jsou již odlišná více. Islám vznikl, jak už bylo řečeno, jako praktický kodex pro potřeby specifické obce a teologicky se, na rozdíl od křesťanství, dále téměř nevyvíjel. To je velmi podstatné, protože při srovnávání s křesťanstvím, tedy Koránu s Biblí, je Korán spíše obdobou Starého zákona, který chápeme více jako soubor mýtů, zákonů a ponaučení a vnímáme ho v historicko-symbolickém kontextu a ne slovo od slova. Jak už bylo také řečeno, Korán neprodělal žádný významný teologický vývoj, kdežto Bible byla více jak tisíc let utvářena a broušena nejvýznačnějšími mysliteli naší civilizace příslušného období. Z toho důvodu se do současné, historicky křesťanské společnosti islám příliš nehodí, může s ní však paralelně koexistovat, a to tím lépe, oč jsou si lidé obou náboženství kulturně a vzdělanostně bližší. Dobře to lze demonstrovat na tradičních křesťanských komunitách v jinak převážně islámském světě, například na egyptských koptech. Stejně tak se v naší společnosti budou snáze integrovat vzdělaní muslimové z liberálního prostředí (což se také děje), než negramotní lidé z prostředí ortodoxního. Tato varianta přináší problémy oběma stranám.

Další problematickou stránkou islámu je, pominuli zneužití fanatiky a teroristy,  jeho ideologické využívání různými skupinami. Normy takové komunity mohou být, a také často jsou, s našimi neslučitelné a pokoušet se je slučovat je nemožné. Ve své podstatě je, myslím, právě toto zásadní skutečnost, ze které bychom měli mít obavu, kterou bychom měli odmítat a zakazovat. Jinými slovy, lze žít vedle lidí s jinou vírou, lze žít vedle lidí s jinou náboženskou praxí (chodících do jiného „kostela“ než my), ale nelze tolerovat v jednom státě dva různé přístupy k zákonům a základním společenským normám. Tam se eventuální imigrant, převedu-li to do aktuální problematiky, musí absolutně přizpůsobit, přičemž je problematické, má-li taková komunita několik miliónů lidí. Malé skupiny se snáze asimilují a přizpůsobují, velké mají tendenci vytvářet „stát ve státě“, segregovat se a za určitých sociálních a společenských okolností se radikalizovat. To je aktuální situace ve Francii, v Belgii i jinde v Evropě.

 Myslím, že si málokdo přeje islamizaci české společnosti a myslím, že nic takového ani aktuálně nehrozí.  Češi nebudou hromadně k islámu konvertovat ani přejímat cizí zvyky a kulturu. Ani na snaze nevytvářet prostředí pro vznik komunit, které budou ignorovat naše zákony a zásadní konvence,  není nic špatného, ale k tomuto účelu není asi nutné zakládat specifické politické strany a šířit nesnášenlivost, ale jen apelovat na dodržování stávajících zákonů, protože upřednostňování například islámského práva nad právní normy našeho státu je jednoznačně v rozporu se zákony. Ze stejného důvodu je důležité prosazovat přísnou imigrační politiku, která nebude na jedné straně asociální, ale na straně druhé nebude vytvářet podmínky pro výše uvedené. Základem je pak řešení příčin migrace tam, kde vznikly.

Na druhé straně nutit zde již žijící muslimy, aby se odvrátili od islámu, je nejen nezákonné, ale i zcela nesmyslné. Víru nelze ani zakázat, ani nařídit a bránit v náboženské praxi je zcela nedemokratické a v naší nábožensky liberální společnosti je to anachronismus. Myšleno je tím, jít se do kostela nebo do mešity pomodlit, ne praktikovat například polygamii, která se do dnešních dnů, tam kde to zákony dovolují, přenesla jako určitá forma zneužití starobylého principu.  Je však mnoho způsobů, jak se dají interpretovat symbolické nebo s dobou vzniku specificky spojené pasáže posvátných knih, a v tom je podstata Koránu mnohdy problematická.

Islámský svět je ve své politické, ekonomické, sociální a náboženské sféře velmi rozmanitý. Nalezneme zde zoufalou chudobu v Pákistánu i zcela absurdní bohatství elit v Arabských emirátech. Nalezneme liberální přístup k náboženství v Egyptě, Turecku a v postsovětských republikách, stejně jako středověké praktiky v Saudské Arábii, Íránu a Afghánistánu. Nelze našimi normami hodnotit komunity žijící v podstatě středověkým způsobem, ale na druhé straně nelze přenášet tyto principy do společnosti moderní, natož do naší.  U řady muslimů nalezneme velmi formální přístup k náboženství, stejně jako náboženský fanatismus, a to napříč celým islámským světem. Všude také nalezneme lidi smířlivé, stejně jako nesnášenlivé fundamentalisty a manipulanty s náboženským přesvědčením. Nic z toho nelze paušalizovat. Lze se pouze snažit „komunikovat“ s těmi, kteří o to mají zájem, nevytvářet konflikty s těmi, co komunikovat nechtějí a zcela nekompromisně bojovat proti těm, kdo rozsévají nenávist a teror. Doma, stejně jako kdekoli jinde. 

Mapa rozšíření islámského náboženství (šíté /sunnité):

 

Autor: Jiří Turner | neděle 29.11.2015 15:35 | karma článku: 24,86 | přečteno: 1664x
  • Další články autora

Jiří Turner

Proč ještě nebyl Babiš vyloučen z ANO?

Tato otázka se v souvislosti s nevyloučením Pavla Novotného z ODS logicky nabízí. Novotný je provokatér, sprosťák, hulvát, bulvární eskamotér a také dost dobrý starosta. A co je Babiš?

14.6.2024 v 8:41 | Karma: 38,45 | Přečteno: 3642x | Diskuse| Společnost

Jiří Turner

Možná nejsou radikální, ale jenom pitomí

Mám na mysli určitou část občanů, kteří volí antisystémové strany, a to bez ohledu na nějaké obecné principy. Stačí, aby v nich někdo umně vyvolal pocit nespokojenosti, frustrace a zášti.

12.6.2024 v 11:23 | Karma: 37,84 | Přečteno: 3840x | Diskuse| Společnost

Jiří Turner

Kdy postavíme mimo zákon tu nejhorší drogu?

Hystericky jsou stíháni nešťastníci, pěstující pár rostlinek konopí na išias, a produkty s tou nejhorší drogou považujeme za naše národní dědictví.

4.6.2024 v 11:41 | Karma: 37,37 | Přečteno: 4994x | Diskuse| Společnost

Jiří Turner

Hokejisté prý posílili naši národní hrdost. A k čemu je to dobré?

S národní hrdostí je to podobné jako s vlastenectvím. Obecně pozitivní emoce se dle mého názoru aktuálně projevují spíše negativně, budí nacionální vášně a tím i konflikty.

30.5.2024 v 15:09 | Karma: 32,67 | Přečteno: 3195x | Diskuse| Společnost

Jiří Turner

Je Země plochá nebo dutá?

Na Slovensku to asi brzy budou rovnocenná stanoviska se skutečností, že je Země obecně kulatá a že žijeme na jejím povrchu, a ne v dutině.

15.5.2024 v 8:16 | Karma: 17,94 | Přečteno: 390x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Hasiči měli stovky výjezdů

21. června 2024  9:39,  aktualizováno  22:58

Přes Česko prošly velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....

Češi vjeli do vojenské zóny, fotili se u tanku. Dítě pak usmrtil nalezený granát

21. června 2024  8:52,  aktualizováno  18:16

Chorvatská policie propustila Čecha vyšetřovaného kvůli výbuchu u města Obrovac, při němž zemřelo...

Komentátor Schmarcz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia

19. června 2024  20:51

„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...

Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození

19. června 2024  13:53

Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...

Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka

19. června 2024  7:32,  aktualizováno  20.6 6:37

Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...

Ministři obrany USA a Ruska si zvedli telefon, poprvé od loňského března

25. června 2024  21:47,  aktualizováno  21:55

Americký ministr obrany Lloyd Austin po telefonu hovořil se svým ruským protějškem Andrejem...

VIDEO: Výbuch poničil dům, je prakticky na odpis. Na vině může být fotovoltaika

25. června 2024  16:47,  aktualizováno  21:41

V Šonově na Náchodsku zasahovali hasiči u výbuchu v domě. „Pravděpodobná příčina výbuchu je...

Keňané protestující proti daním zapálili parlament, vláda nasadila armádu

25. června 2024  16:30,  aktualizováno  21:04

Keňská vláda večer oznámila nasazení armády proti protestujícím, kteří demonstrují proti finanční...

Zpět mezi muže, nebo tě čeká blázinec, slyší transgenderová politička v Rusku

25. června 2024  20:45

Své nedávné prohlášení, že se vrátí k původní mužské identitě, vysvětlila první ruská...