Průvodce dospívající dívky po Blízkém východě

Začalo to tak, že se mě moje dcera zeptala „Co se to v té Sýrii vlastně děje, tati?“ Vzal jsem si nějaký "čas na rozmyšlenou“, abych se pokusil na tu otázku odpovědět objektivně a srozumitelně. Toto je koncept k tomuto výkladu.

Uvědomil jsem si, že „nejasno“ má asi hodně lidí. Někomu je to jedno, někdo se spokojí s tendenčními obecně zjednodušujícími výklady té či oné strany, někdo sbírá informace a přemýšlí. Úplně jasno nemá asi nikdo, ale byl jsem rád, že se ta moje puberťačka snaží něco takového pochopit.

Cesta k poznání je složitá. Ideální je kombinace osobní zkušenosti, studia historie, náboženství a dobrá orientace v současné politické situaci ve světě. Přečíst si několik desítek fundovaných knih a komentářů z příslušných oborů a odjet na prázdniny do Sýrie není asi to, co normálně člověk zvolí, a tak mi to nepřišlo ani vhodné řešení pro moji dceru.

Začal jsem tedy dělat pro mě jediné možné. Začal jsem do jednoho „kotlíku“ vkládat svoje osobní zkušenosti z té oblasti, informace, které člověk víceméně podvědomě léta sbírá a také něco z toho, co jsem si kdysi i docela nedávno přečetl a nyní bylo nutné to oživit. A když jsem měl pocit, že je tam vše, co jsem schopen vložit, tak jsem to začal “vařit“a tu podivnou směs koncentrovat tak, aby byla dostatečně vydatná, ale jednoduchá a jasná. Dostavil se očekávaný výsledek - nejde to.

Po několika dnech mě napadlo, že řeknu:“ víš, beruško, tam je takový „zmatek“, že snad ani nemá cenu se to snažit pochopit. Bývalí nepřátelé se spojují proti bývalým spojencům a bývalí spojenci se snaží vzájemně se vyvraždit. Bojují tam proti sobě často příslušníci stejného národa a stejné víry, do toho řeší svoje zájmy jejich sousedé. Příslušníci různých etnik a náboženství nebo jen náboženských směrů a výkladů přikládají pod kotel propagandou o historických nárocích, vlastním sebeurčení a té jediné správné víře a jejím praktikování. A nad tím vším tahají za nitky dvě mocnosti, které se nedokážou dohodnout. Asi jako v Evropě za Třicetileté války, ideje často vyprchaly, řeší se křivdy, územní nároky, majetky a válčí se jaksi ze setrvačnosti. Kdo je ten dobrý, a kdo je ten špatný, je často těžké říci. Válka se podobá nakažlivé nemoci, která infikuje další a další dosud nenakažené.

Vlastně jsem tak svůj komentář začal (bez toho výroku o „zmatku“ a zbytečnosti snahy o pochopení). Pokračoval jsem výkladem pojmů:

Jasně převažujícím náboženstvím v oblasti je islám (to všichni víme). Lidé této víry se jednak dělí na šíty a sunnity (podle výkladu Mohamedova následovnictví) a také, což je neoficiální, ale důležité dělení, jak ke své víře přistupují.  Jestli zůstali ve středověkém praktikování islámského práva (ono to není jenom právo - vědomě zjednodušuji) a ortodoxních norem nebo se vydali cestou civilizovaných zemí. Je však velmi rozdílné, kam kdo v této cestě pokročil. Liší se to od států, oblasti, komunit i jednotlivců. Dobrým příkladem je Turecko, které je obecně vnímáno jako liberální muslimský stát. Žije tam mnoho lidí běžným evropským stylem, kteří vnímají náboženství velmi formálně, stejně tak jako umírnění praktikující muslimové, stejně tak jako konzervativní muslimové, stejně tak jako i ony „středověké komunity“. Do toho křesťanští Arméni, velmi osobití Kurdové, mnoho dalších národností a náboženských skupin a několik miliónů uprchlíků ze zcela různorodého prostředí. Sýrie byla v tomto smyslu jedním z nejumírněnějších a nejtolerantnějších islámských států. V rámci islámu známe ještě řadu menších nábožensko-etnických komunit, v Libanonu a jeho “okolí“ žije například velmi uzavřená komunita Drúzů.

Tím jsem se dostal k dalším náboženstvím. Jsou v této oblasti relativně malé komunity křesťanů, několik miliónů křesťanských Arménů, obývajících nejen Arméni, ale i zmíněné Turecko, Sýrii a Irák. Velkou křesťanskou skupinou jsou koptové, což je více náboženství, než etnikum, žijící  převážně v Egyptě. Dále jsou to Kurdové (což je naopak více etnikum, než náboženství), jejichž náboženství není zcela jednotné a má jiné kořeny než křesťanství (a tedy i islám), ale různé kurdské kmeny přebírají často prvky náboženství na územích, která obývají. To je typické pro komunity Jezidů (jsou to většinou etničtí Kurdové), v jejichž náboženství se mísí křesťanství, islám a hinduismus. Kurdové nemají vlastní stát, což je asi podstatný problém. Pojem Kurdistán reprezentuje poměrně velkou hornatou oblast Turecka, Iránu, Iráku a Sýrie. Tam všude (a ještě leckde jinde) Kurdové žijí. Nutno zmínit i Židy, kteří jsou rozšířeni po celém světě, ale v této oblasti nejsou jejich komunity nikterak významné a soustřeďují se převážně v Izraeli.  

Celá oblast má pestrou etnickou skladbu. Nesprávné je paušální označení obyvatel Blízkého a Středního východu za Araby. Arabské etnikum převažuje v oblasti severní Afriky, Arabského poloostrova, Jordánska Libanonu a částečně Sýrie a Iráku. Turecko obývají z velké většiny Turci, Írán potom většinově Peršané a Ázeři. O Kurdech, Židech a Arménech již byla řeč. Menších etnik je daleko více, přičemž mnohde je obyvatelstvo smíšené.

Uvedl jsem pojem „Blízky východ“, co to tedy je? Výklady pojmů „Blízký východ", "Střední východ" či "Střední Asie" jsou velmi nejednotné. Blízkým východem se označuje oblast Východního Středomoří, Egypt (někdy i Libye), Turecko, Izrael, Palestina, Libanon, Jordánsko, Sýrie a někdy také státy Arabského poloostrova, Perského zálivu a Irák. Ty však bývají častěji společně s Pakistánem a Afghánistánem označovány jako „Střední východ. Státy bývalých sovětských středoasijských republik Kazachstán, Turkmenistán, Dagestán, Tádžikistána Uzbekistán bývají pak nejčastěji označovány jako Střední Asie. Pro Gruzii, Arménii, Azerbajdžán a pro oblast Abcházie, Jižní Osetie a Náhorního Karabachu, které nemají status samostatných států, se vžil název Kavkazské republiky nebo Zakavkazsko.

Neustálé války a konflikty v této oblasti mají mnoho historických, náboženských, etnických a ekonomických příčin. Mnohdy je těžké soudit, co je skutečnou příčinou, a co pouze záminkou a prostředkem ideologické propagandy. Na území Středního východu se vystřídalo bezpočet civilizací. Od 14. do začátku 20. století byla většina území součástí Osmanské říše a posléze pod vlivem Velké Británie, Francie a Ruska. Dosud jsou významnou zájmovou zónou mocností hlavně díky zásobám ropy a zemního plynu.

Konflikt mezi šíty a sunnity je staletý. Tím nejvýznamnějším „nedávným“ byla Íránsko – irácká válka, jejíž důsledky jsou pro současnou situaci důležité. Válka začala v roce 1980 napadením Íránu Irákem vedeným Sadámem Husajnem, kterého v té době, jako „menší zlo“ po vítězství Íránské islámské revoluce podporoval i Západ.  Důvodem nebyl ani tak konflikt mezi šíty a sunnity, ale ropa v íránské provincii Chúzistán, kterou si Irák nárokoval a snaha o stabilizaci moci v Iráku, ve kterém byla sunnitská vládnoucí strana Baas  oproti iráckým šítům v menšině. Předpokládané rychlé vítězství Iráku se však stalo zákopovou válkou, která skončila po osmi letech patem a obrovskými lidskými i ekonomickými ztrátami obou stran. Zničující byla i pro irácké Kurdy, kteří se postavili na stranu Íránu. Sadám Husajn upadl v nemilost po napadení Kuvajtu Iráckou armádou v roce 1990, která vyústila v tak zvanou Válku v Zálivu, ve které byl Irák bleskově poražen jednotkami Spojených států a jeho spojenců včetně států arabských. Definitivně byl Sadámův režim poražen v roce 2003 v tak zvané Irácké válce. Irák se dostal pod správu koaličních vojsk a přechodné irácké vlády, což do jisté míry a stabilizovalo zemi. Stále však na většině Iráku probíhaly boje, které v podstatě začaly přerůstat v občanskou válku šítů, sunnitů a  různých teroristických skupin.  Přímý vliv Západu skončil odchodem vojsk z Iráku v roce 2011 po nástupu Baracka Obamy do Bílého domu. Tato skutečnost vytvořila prostředí pro vznik tak zvaného Islámského státu. 

Další příčinou se stalo  „Arabské jaro“, které jen navázalo na „tradiční“ sunnitsko-šíitským napětí, a vnitřní konflikt v Sýrii. Tím jak se situace v Sýrii rozvíjela, byli do tohoto konfliktu vtahováni jak sunnité, tak i šíté. Inspirováni povstáními v Tunisku, Libyi a Egyptě, v březnu roku 2011 Syřané – převážně sunnité – počali se svými zprvu nenásilnými protesty proti vládnímu režimu odnože šíitské větve islámu – Aláwitů, vedených Bašárem al-Asadem. Asad, vědom si své podpory ze strany fundamentalistického režimu v Íránu, odpověděl brutální silou. Jeho protivníci reagovali stejným způsobem, k čemuž jim posloužily peníze a zbraně dodávané jejich sunnitskými mecenáši ze zemí Arabského poloostrova a sunnitskými islamisty z Muslimského bratrstva i z Al-Kájdy.. 

Tak zvaný Islámský stát vznik ve své podstatě v Iráku již v roce 2006, ale rozvíjet se začal až v roce 2011. Hnutí je známé svou přísnou interpretací islámu a islámského práva šaria a projevuje se násilím páchaným na obyvatelstvu, které je zaměřené hlavně na ty, kteří vyznávají jiná náboženství než sunnitský islám. Původně bylo napojené i na teroristickou organizaci Al Káida. Díky působení v syrské občanské válce se hnutí rozrostlo a zesílilo. V roce 2013 obsadil ISIL - Islámský stát v Iráku a Levantě (Levanta je historické arabské území Východního Středomoří dnešního Jordánska, Libanonu Sýrie a části Turecka) některé další části západního Iráku (provincie Anbárr) a v lednu 2014 byl vyhlášen samostatný stát. Ten nebyl dosud mezinárodně nikým uznán, nemá vyřešené vztahy se svými sousedy, ani pevné hranice. Jeho vůdcem se stal Abú Bakr al-Bagdádí, jenž si přisvojil čestný islámský titul emíra. Dne 29. 6. 2014 byl vyhlášen v obsazených částech Sýrie, Iráku chalífát „Islámský stát“. Buňky IS se tvoří i na jiných místech světa, zvláště v severní Africe.

Přestože odpor k IS deklarují všechny okolní státy (ve své podstatě celý svět) je situace velmi nepřehledná a v důsledku historických i současných postojů a kroků někdy až absurdní.

Několik příkladů:

K IS se připojila i část stoupenců Al-Káidy v Jemenu. V březnu 2013 zahájila Saudská Arábie s podporou USA vojenskou intervenci v Jemenu proti Hútiovcům. Proti nim však podnikají útoky také Al-Káida a Islámský stát.

V roce 2014 uzavřeli představitelé Islámského státu dohodu se syrskou vojenskou organizací An-Nusrá, odnoží AL-Káidy. Frontu An-Nusrá podporují Saudská Arábie , Katar a nepřímo i Turecko. Ti jim zajišťují zbraně a peníze dopravované do Sýrie přes turecké území. An-Nusrá se stala součástí „syrské opozice“, kterou Západ podporuje proti režimu Bašára Asada.

Turecko je spojencem (členem NATO) Západu, má obrovskou a relativně moderní armádu, ale přímo se nikterak neangažuje. Dá se spekulovat, že je příčinou většinové sunnitské obyvatelstvo a spojenectví se sunnitskou Saudskou Arábií, jejíž role je také poněkud nejednoznačná. Navíc jsou nejpodstatnějšími bojovníky proti IS Kurdové, které vnímá Turecko jako své nepřátele a separatistickou organizaci, Stranu kurdských pracujících (PKK), jako teroristickou organizaci, proti které na jimi ovládaném území zasahuje turecká armáda letectvem a těžkými zbraněmi. Kurdové mají blízký vztah k šítskému Iránu, který je Tureckem i západním světem vnímán jako těžko předvídatelný fundamentalistický stát.

Rusko, které nedávno vojensky vstoupilo do války v Sýrii, spolupracuje s Kurdy a Armény a má podporu Íránu. Ruské nálety kritizují asi z různorodých důvodů Spojené státy a také protiarménsky a protikurdsky orientované Turecko.

Saudská Arábie je tradiční spojenec Západu, na druhé straně v podstatě středověká monarchie s islámským právem a jinými principy zcela neslučitelnými s těmi našimi. Má však vliv, moc, ropu a moderní armádu.

Za těchto okolností je velmi těžké předvídat další vývoj v této oblasti, ať už je to osud IS, nebo s tím související vývoj v Sýrii a Iráku. Neméně je těžké určit, kdo vlastně je kromě IS protivník, a kdo by měl být vhodný spojenec. Všichni nepřátelé našich nepřátel nemusí být vhodní spojenci, stejně jako všichni spojenci našich nepřátel nemusí být nutně našimi nepřáteli. Nebezpečím je i nepochybně to, že obě mocnosti (USA i Rusko) mají v oblasti své vojáky a vojenskou techniku, přičemž využívají často jiné spojence a útočí na jiné cíle. Lze si tak představit, že i chyba nebo náhoda může mít fatální důsledky.

Nesporné však je, že dlouhotrvající válka v této oblasti vyúsťuje v humanitární krizi a je jedním ze zdrojů exodu miliónů lidí do Evropy. Odhaduje se, že počet lidí, kteří jsou v této oblasti v důsledku války bez domova, bude kolem 10 miliónů. Zcela osobně si myslím, že zainteresovanost „světa“ v této problematice je z minulosti i současnosti natolik velká, že nečinnost a separace nejsou již žádným řešením.

K hodnocení aktuální situace, stejně jako k hodnocení kultury, životního stylu a náboženství by měl rozumný člověk přistupovat s rozmyslem. Jedná se o tak různorodou a komplikovanou oblast, že jakékoli tendenční a zkratkovité výklady a pohledy vedou ke všemu jinému, než k pochopení stavu věci.