Průvodce dospívající dívky multikulturalismem

Prezident Klaus míní, že je to tragický omyl naší civilizace a zločinná ideologie. Předpokládám, že přestal poslouchat jazz a přešel na folklór. Že by to byl jiný multikulturalismus? Kdepak, jen jeho jiný projev.

Multikulturalismus. Předpona „multi-„ vyjadřuje větší počet, „kultura“ bývá souborem lidských tvůrčích činností a koncovka „ – ismus“ dává celému tomu aktuálně „vulgárnímu“ slovu charakter nějakého směru. Za úvahu by stál i původ slova „vulgární“. Dříve než se stalo synonymem slova „sprostý“, mělo spíše význam „ prostý“, „lidový“ nebo „obecný“. Použiji tohoto oslího můstku pro konstatování názoru, že chápat multikulturalismus jako nějaký strašidelný jev, je výrazem jakési obecné lidovosti, nebo chcete-li, duševní prostoty. Nepodezírám Václava Klause a jemu podobné z duševní prostoty, ale pouze z toho, že takovými výroky duševně prostou část národa cíleně oslovují.

Multikulturnost je fenomén starým jako lidská civilizace a může mít mnoho příčin, důsledků a podob. Od těch, které sotva vnímáme, a působí dlouhodobě a často pozitivně, až po násilné potlačování vlastní identity nějaké komunity nebo národa. Multikulturalismus měl bezpochyby pozitivní vliv na rozvoj národů a států a do obecné kultury vnesl něco, bez čeho by byla velmi ochuzena. Aktuálně si multikulturalismus spojujeme s nějakými velmi nezdařilými pokusy nebo nápady spojit lidi různých etnik, náboženství a kultur do jedné společnosti. To však není argument proto, že to za určitých podmínek nejde, ale jen proto, že to nejde dělat tak, jak si někdo umane a následně neuváženě provede. Podstatou je asi nutnost, aby multikulturální proces probíhal pomalu a spontánně, a ne násilně, překotně a účelově.

Český stát, stejně jako většina evropských států, vznikal a vyvíjel se pod působením mnoha vlivů, přičemž i ty, které historicky vnímáme negativně, přispěly k jeho utváření. Připomeňme si jen působení Keltů a Germánů, i to jak byli pohanští Slované na našem území obraceni na křesťanství působením  Byzance a Říma, jak později kromě permanentního vlivu germánského, působil i vliv francouzský, polský a uherský, jak posléze katolické Čechy ovlivnila reformace i židovský element, jaké důsledky mělo sousedství i spolužití s Němci, Rakušany a Maďary, jak se projevovali vzdálenější vlivy západoevropské a americké a konečně jak nás utvářelo soužití se Slováky, vliv Ruska a aktuálně panevropské myšlenky.

Ani jiná náboženství nebyla v Evropě ničím mimořádným a dominantní křesťanství spíše ona náboženství tvrdě potíralo. Nejprve to byly přežívající pohanské kulty, potom dlouhá staletí trvající represe směrované na diaspory židů a konečně ani islám, který, ačkoli se často mylně tvrdí opak, nebyl v Evropě jen destruktivní silou. Ve Španělsku měl celá staletí kulturnější a kultivovanější projevy než křesťanství. Podobné to bylo v počátečních fázích i na Balkáně. Po rozštěpení křesťanství vznikaly konflikty, jejichž podstatou byly procedurální odlišnosti a teologické nuance.

Přes mnohé krušné doby se asi nadá říci, že by multikulturními vlivy nějak ve výsledku utrpěla naše kultura. Zůstal svébytný národ, jazyk se kultivoval do podoby jednoho z nejpropracovanějších na světě (za což nejsou děti školou povinné svým předkům asi příliš vděčné) a ona kultura se mohla obohacovat všemi rozmanitými vlivy. Jsme geneticky směsí různých etnik a kamkoli se podáváme, najdeme artefakty různých vlivů. Možná nás to ani moc netěší, chtěli bychom být originální, ale jaksi to nejde, jsme multikulturní, ať se nám to líbí nebo ne.

Některé národy si díky od nás odlišným dějinám uchovaly té originality více, ale podobně jako my je na tom mnoho jiných a jsou i takové, které jako naprosto multikulturní společenství vznikly. Je asi zbytečné ty typické jmenovat. Paradoxně mnohé zcela multikulturní státy působí nohem kompaktněji než ty, které jsou spojením pouze dvou nebo několika mála subjektů. Vzpomeňme si na separatistické tendence v Belgii, Velké Británii nebo Španělsku, a abychom nechodili daleko, na rozdělení Československa.

Můžete namítat, že toto je jiný multikulturalismus, že se rozděluje něco násilně spojené.  Je to částečně pravda, ale uvádím to proto, abych na tom demonstroval, že i v tom jemnějším společenském multikulturalismu je to podobné. Pohromadě drží to, co bylo spojeno spontánně a dobrovolně. Typické je to pro Spojení státy.  Neslyšel jsem, že by byl nějaký zásadní problém v soužití potomků Poláků, Italů, Němců nebo Skandinávců, ale ani Indů, Číňanů, Kubánců nebo Mexičanů. Do nedávné doby neměli ani výrazné problémy s Araby. Ti všichni dříve či později přišli dobrovolně a asimilovali se ve velké zemi, která je přijala, a to i přesto, že si často uchovávají svoji kulturu. Problém byl a stále trvá s Afričany, kteří se jaksi moc dobrovolně Američany nestali a také s Indiány, kteří byli kolonizováni. V nich přežívá i po dlouhé době stále pocit křivdy.

Ta křivda může mít, a také má, kromě té původní historické příčiny, i příčiny druhotné. Často v průběhu času nedošlo ke skutečnému zrovnoprávnění nějaké skupiny s majoritou. Můžeme nalézt bezpočet příčin, proč se to nestalo, ale jejich hledání není v podstatě k ničemu. Pokud už na nějakém území nějací lidé trvale žijí, není jiná cesta, než je tohoto pocitu (a nejen pocitu) zbavovat. Je to těžké, protože se většinou jedná o ty méně přizpůsobivé a problematické komunity. Ti přizpůsobiví se totiž již asimilovali a nikdo nemusí nic řešit.

Přejdu-li k aktuálním otázkám multikulturalismu v Evropě, platí to, co již bylo řečeno. S těmi, kteří už tu jsou jako občané příslušných států, ať už jsou to Arabové, Turci nebo Romové, nelze dělat nic jiného, než v soužití s nimi napravovat dříve vzniklé chyby a pokoušet se je asimilovat jako rovnoprávné občany. Těch, kteří právě přicházejí, může každý stát pojmout jen tolik, kolik je výše uvedeným způsobem schopen začlenit. Logicky se z toho dá usoudit, že třeba Francie nemá kapacitu vůbec žádnou, protože si neví rady ani s těmi, kteří jsou tam desetiletí, a ze kterých se vinou špatné politiky státu stali méněcenní občané kdesi na předměstích Paříže. Německo je na tom asi lépe, ale už své možnosti dávno překročilo, přestože se pořád snaží tvářit, že ne. Klamavé je to právě tím, že se nejedná o ubytovací kapacity nebo finance, ale právě o tu schopnost se o asimilaci utečenců postarat v budoucnosti.

Jakou kapacitu máme my? Tu technickou asi daleko větší, než deklarujeme, ale tu druhou, zcela zásadní, zcela minimální. Za mnoho desetiletí jsme nebyli schopni se vypořádat ani s Romy, a to co chybí, nejsou ani prostředky, ani jakékoli jiné kapacity, ale chuť a cílevědomá dlouhodobá činnost. Co z toho vyplývá? Můžeme se asi za striktních podmínek dočasně postarat o větší množství lidí v nouzi, v té skutečné životní nouzi, ale natrvalo můžeme přijímat jen jednotlivce za jasných a smysluplných podmínek. Na víc nemáme ani schopnosti, ani vůli.

Zaznívá, a bude jistě znít i pod tímto článkem spousta hlasů, že podstata problémů spočívá v etniku a v náboženství. Nelze to zcela zpochybnit, ale je to často dáno aktuální situací. Radikalizace islámu v dnešní podobě tady není od vždy. Ještě před pár lety to nikdo neřešil, stejně jako dnes neřešíme komunity jiných cizinců, kteří dnes u nás žijí. Nechci strašit radikalizací Číňanů, Vietnamců nebo Ukrajinců, ale před třiceti lety nebyl žádný zásadní problém ani s Turky nebo Alžířany, ti byli spokojení, že mohou žít v nesrovnatelně lepších podmínkách, než žili ve své původní vlasti. Hostitelské státy jim šli na ruku ohledně respektování jejich kultury a náboženství až za rozumnou mez, ale v tak velkém množství a díky různým specifikám z nich často nebyli schopni udělat rovnoprávné občany.  Nespokojené tak začaly být až jejich děti, které se nezačaly srovnávat se svými vrstevníky v Turecku nebo v Alžíru, ale s těmi ve Francii a v Německu. Myslím, že velkou roli v tom hraje i despekt majoritní společnosti, přestože se pokrytecky oficiálně tváří úplně opačně.

A jsme toho svědky i u nás. Házíme do jednoho pytle poctivě pracující a stát nezneužívající Romy s těmi problémovými a jsou to pro nás často všechno „cigoši“. Stejné je to v případě „rákosáků“ nebo „úkáček“. Nechci tvrdit, že se k výše zmíněným chovají takto všichni, ale stačí málo a pocit křivdy se uloží nejen v konkrétních jedincích, ale i v celé komunitě. Myslím, že máme jen velmi mlhavou představu, jak u nás žijí Asiaté, stejně jako nám mnohem kulturně bližší Ukrajinci. Děláme si často úsudek pouze ze správ „jak rusky mluvící maskovaní lupiči přepadli banku“ nebo „jak byla odhalena vietnamská pěstírna konopí“. Podobně jsme ochotni nahlížet na kohokoli a zgustnem si na jakémkoli excesu „ těch druhých“. Naše excesy snáze tolerujeme, vždyť jsou přeci naše.

Nevím, jak která kultura ovlivní tu naši, ale možná, že více než si myslíme. Jenom si vezměte, jak jsou příslušníci obou výše zmíněných národů často skromní, jak uspějí tam, kde by se o to našinci ani nepokusili a pracují za podmínek, za který by Češi většinou nepracovali. Místo abychom se snažili rozdíly srovnávat, někdy jejich situace zneužíváme. Odsoudit je třeba ty, kteří něco špatného dělají, ale ti ostatní by měli vnímat alespoň náš respekt. S muslimy je to podobné, děláme si úsudek o několika tisících lidech na základě slov jakéhosi sebestředného žvanila z jakési mešity, ale jak žijí a co dělají, si pouze domýšlíme a bohužel často podobně jako si naše prababičky povídali strašidelné historky o židech.

Všechno co jsem chtěl tímto článkem sdělit, jsem vlastně v jeho dílčích částech sdělil. Spojujícím prvkem je snad pouze apel na nutnost rozlišovat. Rozlišovat špatné projevy multikulturalismu od těch dobrých a přirozené od těch násilných, což se často s těmi předchozími snoubí. A zvláště pak rozlišovat špatné činy konkrétních lidí od těch dobrých nebo zcela neutrálních, a ne na základě těch špatných hodnotit paušálně všechny a všechno.