Prométheus

Když si do internetového vyhledavače zadáte heslo "Prometheus" zobrazí se vám leccos. Kromě bezpočtu firem a různých odkazů také jméno Titána, jehož příběh fascinuje lidstvo celá tisíciletí. Předobraz boha s lidským srdcem.

Básnická abeceda, 18. díl: Epos

Epos je rozsáhlá básnická skladba, která má volnou kompozici a rozvláčný dějový spád.  Je to epický útvar, který kromě hlavní dějové linie tvoří rozsáhlé popisy a dílčí epizody.
Tato forma je typická pro starověká díla, která takto popisují mytologické události, ve kterých se prolínají skutky hrdinů a božských bytostí. Středověký epos v tomto pokračuje a podle vzoru starověkých eposů zpracovává legendy vážící se k historii různých národů a k jejich slavným postavám. V novodobé literatuře je oživen tento žánr v období romantismu, kdy jsou ze starých legend nově zpracovány specifické národní události a osudové milostné příběhy. Později vznikají díla, ve kterých epos přechází do podoby ságy, líčící na pozadí historických událostí život několika generací konkrétních hrdinů.

Nejstarším takovým dochovaným dílem je sumerský Epos a Gilgamešovi, který líčí osudy bájného krále města Uruk, jeho hledání nesmrtelnosti a smyslu lidské existence. Vlastní epos nebo prameny, ze kterých čerpal, se staly základem jiných mýtů a příběhů (např. Starého zákona). Toto dílo se datuje do 17. stol. př. n. l.

Zcela nezávisle později vznikají rozsáhlé staroindické eposy Mahábhárata a Rámájana, které alegoricky popisují vznik staroindického státu a náboženství.

Antické literatuře pak vévodí Homérovy eposy Ilias a Odyssea, které líčící Trojskou válku a putování hrdiny Odyssea. Stejné téma později zpracovává Vergilius v eposu Aeneis.

Ve středověku jsou velmi populární různé verze „Alexandreidy“, ve kterých je Alexandr Makedonský jakýmsi předobrazem evropských panovníků. Dále jsou do podoby eposů zpracovány pověsti a mýty různých evropských národů. Z keltské báje čerpá Tristan a Isolda, ze starogermánské mytologie Píseň o Nibelunzích, do skandinávských ság nás zavadí hrdinský epos Beowulf, z britských ostrovů je Epos o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu a z Ruska je „Slovo o pluku Igorově“.

Přestože vznikla řada pokusů o nové zpracování eposu, jedná se, jak už bylo řečeno, spíše o fiktivní historické ságy nebo o různou formou zpracovaná témata původních děl.

Na tomto dílu seriálu "Básnická abeceda", kterým jsem se před časem rozhodl pro  svoji potěchu a pro poučení svých dětí zmapovat  různé básnické formy, jsem se trochu zasekl. Těžko si představit horší literární útvar pro současné zpracování.

Před lety jsem se pokusil na Prométheovské téma napsat báseň. Nutno podotknout, že tomuto pokusu schází ona epická šíře, rozsah eposu i typický styl a druh verše. Takže to vlastně epos není, ale nic eposu bližšího jsem nestvořil a asi už ani nestvořím. Je to převyprávění antické báje veršovanou formou, kterou nekopíruji pro nás dnes těžko čtivým archaickým veršem, ale naopak se pokouším  podat příběh krátkým veršem s rychlým spádem. Důsledkem toho je skutečnost, že děj je předkládán spíše náznaky a různými metaforami, což může čtenáře neznalého děje této báje zmást. Dovoluji si proto připomenout základní kostru příběhu, čímž vlastně dávám tomuto blogu jakési základní výkladové použití.  

Verzí tohoto mytologického příběhu je mnoho, většinou však panuje shoda v tom, že Prométheus byl Titán, syn Iapeta a Klymené z první generace Titánů. Prométheus měl poněkud komplikovaný vztah k „nové vládnoucí generaci bohů“ vedené Diem. Sice jim byl nápomocen v boji s Titány Diova otce Krona, ale neměl k nim patřičnou úctu. V některých výkladech je považován za stvořitele lidstva, v každém případě však člověka civilizoval a lidem všemožně pomáhal, a to i na úkor bohů. Pokoušel se ošálit Dia podstrčením horších částí obětovaného býka a po té, co Zeus za trest odebral lidem oheň, jim ho zpět z Olympu propašoval a dál se podílel na jejich vzdělávání a všeobecném rozvoji. Následoval trest. Zeus nechal Prométhea přikovat Hefaistem ke kavkazské skále. Poté přikázal, aby orel Ethon každého dne vyklovával játra, která Prométheovi do dalšího dne znovu narostla. Prométheus také znal pro Dia zásadní věštbu, ale odmítal ji prozradit, a to i když mu posel bohů Hermes tlumočil nabídku svobody za její vyřčení. Tak byl Prométheus uvržen do Tartaru a posléze znovu přikován. Časem však Diův hněv pominul a hrdina Hérakles mohl zastřelit orla a Prométhea osvobodit. Ten pak usedl mezi bohy na Olympu, ale aby vládce bohů neporušil své slovo, musel nosit kus kavkazské skály stále sebou ve formě prstenu. Nošením prstenů si od té doby lidé připomínají Prométheovu oběť. A teď už vlastní příběh:

Prométheus

1
Deset let 
čas je kmet
dávného pokolení.
Deset let
lepší svět
pod nebesy není.
Deset let
strašných běd
zemi v peklo mění.
Deset let 
válek sled
rozumu zatemnění.
2
Matka Zem pláče,

tak vzbudila spáče
nesmírné.
Storuké rváče,
rulety hráče
vesmírné.

Teď vidí kráčet,

se sebou vláčet,

obludy nemírné.

Svět v krvi smáčet,

válečné štváče,

jen smír ne.

3
Na prahu svítání
blesky jsou vítáni
jednoocí.
Přeběhlí Titáni
učiní pokání
v této noci.
Podivná shledání
přináší poznání
po emocích.
Těmi jsou zmítáni,
podsvětní tyrani
mermomocí
 

4
Vítěz má nadmíru
ohnivých gejzírů
plejádu.
Se Zemí ve smíru
uprostřed vesmíru
nadvládu.
Nový čas nemíru
vymanil se z vlivu
neřádu.
Starý bůh menhirů
vládne jen v revíru
Hádu.
5
Proč krutost vlády
je nutnost tady
pro i lidi.
Zbraně a úklady
symboly nadvlády
poslušnost zařídí.
Podivné nálady
zlovůle doklady
nelidí.
Smířlivé obřady
oběti s poklady
nevidí.
6
V drsném klimatu
podoben primátu
chodí po zemi.
V kůžích místo šatů
bez řádu a státu
měst a území.
Do chvíle zvratu
tohoto dramatu
i s jeho krizemi.
Je naděje k obratu
od božího diktátu
k lidskému zřízení.

7
Bůh míní vyvraždit
bojácný, slabý lid
nejisté chůze.

Chce znovu hlínu vzít

a lepší pocit mít
z výsledky fůze
Dřívější chyby smýt
a bez výčitek být
i při té hrůze.
Ty nové nechat žít
a už mít svatý klid
 navždy bez iluze.
8
 Stočeni v strachu,
v blátě a v prachu
za noci.
Jak figurky v šachu
jsou blíže krachu
bez cizí pomoci.

Nemají střechu
a dochází dechu
v nemoci.
Bez ohně pachu
zima je brachu
k půlnoci.
9

Přichází diplomat,

co touží změnit řád
na nový.
Nepřeje lidem pád
i bůh může mít snad
svědomí.

Však měl svůj osud znát
a z věštby svojí brát
vědomí,
že od podsvětních vrat
vrátí se na zem rvát
démoni.
 

10
S ohněm v duté holi 
srdce lidské bolí 
zradou.
Od zasetých zrn v poli,
až k chlebu ze soli
pomohl radou.

Z kovu pluh, vůz s koly
a před rudnými doly
výhně planou.
V chrámech jsou školy,
které nad cokoli
rozum kladou.
11
Bůh velmi podoben 
je v teplý letní den
člověku.
Ten si sám svoboden
nese svůj dětský sen
od věků.
Má sedlo, uzdu, třmen,
které dal koním všem
bez vděku
V kamenném domě svém
byl vychováván z plen
pravěku.
12
Už dostal lék na bolesti
a nedá jen tak na zvěsti

něčí.
Své trable a neštěstí
dokáže řešit naštěstí
s péčí.
Staví se domy a náměstí
mosty a předmostí
větší.
Však temné předzvěsti
o něčí ukrutné bolesti
svědčí.
 

13
Společně Moc a Síla
od nepaměti byla
s bohy.

Ruka obratná a čilá
a z biče tenká žíla
svazuje nohy.

Když u konce jsou díla, 
už svítí sněhobílá
silueta hory.
V útrobách sopky ožila
persona opilá,
bůh - kovář chorý.
14
Mistr rozladěn mručí,
jak by se opět učil
kovat.
Za kvalitu práce ručí,

přestože vítr hučí
na skále znova.
Údery kladiv zvučí,
kováře svědomí mučí
a nemá slova.
S poslední obručí
rychle se poroučí
a v Etně schová.
15
Na skále chladné
den první padne
půlnocí.
Kvete a vadne
květ protěže ladné
bez boží pomoci.
Sála a chladne,
štít ruly s gabrem-
mlčící otroci.
Pomalu chřadne
muž v noci i za dne
nelidskou nemocí.
 

16
Věštba však trvá
ta, která prvá
nahnala strach.
Na mocné se vrhá,
poháry zvrhá
a věští krach.
Pán vztekem mrhá,
pták dál psance trhá
ten nebeský vrah.
Vztek roucho ztrhá:
„všechno je mrva
a po všem jen prach!“
17
Bůh s křídly na lýtkách
teď mluví o vyhlídkách
rebela.
Pak po čase nabídka
s ní smířlivá pobídka
zazněla.
Olympu možná prohlídka,
nektar a zlacená nosítka 
olej na těla.
Nelpí již na výtkách.
řeč jako povídka
dozněla.
18
Po debatě hezké
vzdychnou si steskem
na chvíli.
Muž v šatě městském
mluví s tím mezkem
a závěr je nemilý.
V pohledu teskném
oko se zaleskne,
však hrdost vězně posílí.
Pak zlý úder bleskem,
tma zahoří leskem
a skála se nachýlí.
 

19
Padá zvolna do Propasti,
padá do přízraků vlasti
zasažen.
Trochu se na chvíli zasní
když při pádu vlastní
spatří zem.
Nebe se náhle zjasní:
„teď boj se a žasni!“
to není věru sen.
Pán blesků jasných
se šklebem v dásních
je vlastně poražen.
20
V nejhlubší propasti světa
uběhla zoufalá léta,
než nastala změna.
Stačila pouhá věta
a s podsvětím je veta,
chystá se další směna.
Kavkazská skála čeká,
dravec pomalu slétá
na místa neměnná.
Poslední lidská meta
a trýzeň mnohaletá,
šílená proměna.
21
Tvář světa a nahota,
lenost i lopota,
pro zisky nadšení.
Pro bohy jistota,
dřívější despota,
náhle se promění.
Muž s peřím na botách,
vlídnost a ochota
smírného řešení.
Mise však ztroskotá,
za cenu života
víra se nemění.
 

22
Z mramoru arkáda,
stejná jak za mlada,
za dětství vládce.
Jak bzučení ováda
zní vytí tornáda,
na hoře sladce.
Každičká dekáda
v paměti rozkládá
přečiny zrádce.
Zloba se nestřádá,
smír duši ovládá,
ten pokorný rádce.
23
Pak syn a stará žena
dávají lichotná jména
bohů vládci.
V análech často čtena
prastará boží jména
význam už ztrácí.
Však velmi stálá měna 
je čest muže nezkažená,
ta převahu vrací. 
Však tichý jak pěna,
jak past nastražená
zůstává na skále v mracích.
24
Svobodu od člověka,
rok za rokem čeká
v mrazu a dešti.
Čas plyne jak řeka,
již žena porodila reka,
kterému slávu věští.
Již Hydře hlavu seká
a kůži šelmě svléká,
luk svírá v tvrdé pěsti. 
Orel nic netušící slétá,
střelce se pozdě leká,
smrtí svou přináší štěstí.
 

25
Však slib je slib.
kdo ví to líp,
než ten, kdo slíbil.
Když vyslán byl šíp,
do skály vryp
v tu chvíli přibyl.
Tajemství staré mít,
je jako na hrdle břit,
ten, který chybil.
Nelze se před ním skrýt
a nalézt jistý kryt,
plnit je třeba sliby.
26
V noci se rozední,
nastává poslední
dějství vězně.
Na místě nevšedním,
po éře šedých dní
obrazy hvězdné.
Možná, že jenom sní,
když v tichu se rozezní
údery železné.
„Skloň hlavu a zasedni
k nám jako poslední
z epochy předhvězdné.“
27
Stahujíc řemínky,
klade si podmínky
diplomat.
Jak v řece kamínky,
bělostné křemínky
nejsou už skoro znát.
Omleté vzpomínky,
ze staletí hodinky,
či minuty snad.
Prošlých let pramínky
zaplaví novinky
zbytečně vzpomínat.
 

28
Tajemství není svoboda,
ztrácí se volnost a pohoda
tomu, kdo zná.
Snadno bohu se zaprodá,
ten kdo si málo pozor dá,
to brzy sám pozná.
Věštba se vyřkne, neprodá,
a když jí pak bůh i člověk zná,
není tak hrozná.
Teď stojí nějak opodál,
jak bezvýznamná osoba
než úmysl dozná.
29
Nechce nic výměnou,
dávajíc ceněnou
informaci.
Mění tím neměnnou,
pro Dia stvořenou
situaci.
Vrací se stále s ozvěnou,
prochází posté proměnou
i bozi ledasjací. 
Osud má trochu zvrácenou,
moc na chvíli ztracenou
nad Olympem v mracích.
30
Po činech mírných
a slovech smírných
usedá mezi nejvyšší.
Na pláních žírných
i v zimách mírných
lidé tu zprávu uslyší.
V příbězích obšírných
z boje i z mučírny
těžko se báje odliší,

Když osiří věštírny
a v drahách vesmírných
nastane ticho nejtišší.
 

31
V tom běhu neměnném,
krev smísí se s popelem

a žlučí co by přísady.
Na chrámu zbořeném
vyroste mešita s kostelem
a zazní stejné příkazy.
Po světě zmizelém
zarostou ruiny svízelem
a zbytek zničí všekazy.
Posvěcen dávným plamenem, 
zbude jen prsten s kamenem,
ten symbol božské přísahy.