Přibývá, nebo ubývá věřících? A co je dobře a co je špatně?

Na Slovensku prý radikálně ubývá, ale asi se to těžko měří, neboť pod vírou a náboženským přesvědčením si lze představit ledacos, a i církevní příslušnost je poněkud ošemetná. Jak tedy soudit, jaký trend je dobrý a jaký je špatný.

Vztah lidí k víře, náboženství a církvím je velmi zajímavé sociologické téma i obecný společenský element, který více či méně přesahuje, či přesahovat může do prakticky veškerých lidských činností a jakékoli problematiky. Náboženství živené lidskou vírou a často reprezentované církvemi zásadně ovlivňovalo dějiny a mělo – mnohde stále má – zásadní vliv na společenské uspořádání.

Je logické, že pohledy na tuto problematiku se různí. Mimo jiné na to má vliv orientace autora každého takového pohledu. Jako bezvýhradný ateista mohu objektivně vnímat historickou roli náboženství, mohu k jeho dobrým počinům vyjadřovat úctu a mohu deklarovat absolutní respekt k privátní lidské víře, ale jen velmi těžko mohu vnímat v této době a na tomto místě náboženství jako projev pokroku či jakéhokoli jiného společenského progresu.

Kritici takového postoje by nepochybně namítli, že ve vyspělých a demokratických zemích se vesměs náboženství prezentuje pozitivně a principy víry mohou činit lidi lepšími. V obecné rovině bych si nedovolil takový názor zpochybňovat, nicméně veškeré pozitivní lidské konání spojované s vírou a náboženstvím je bezpochyby možné činit i z jiných než náboženských pohnutek. S obsahem biblického desatera se přeci mohu ztotožnit na základě obecných etických norem a činí tak zcela normálně i vyznavači jiných náboženství i nevěřící. Stejně tak lze bez církví a náboženství provozovat charitu, péči, specifické vzdělávání a podobně.

Veškerá náboženství jsou zásadním způsobem spojená s tradicí, respektive mnohé tradice mají náboženský podtext. Domnívám se, že všechny kulturní, historické a umělecké aspekty náboženství nemusí mít v zásadě nic společného s vírou a náboženským přesvědčením, a ani mnohé náboženské rituály a s nimi spojená symbolika takový postoj nemusí vyjadřovat. To je právě ona tradice, která je nedílnou součástí každé příslušné kultury. Neinformovaný pozorovatel tak může mylně různé náboženské aspekty, symboly či rituály považovat za projev víry a náboženského přesvědčení, přičemž jde „pouze“ o projevy příslušné tradice.

Naopak víra a zbožnost se vůbec nemusí nikterak okázale prezentovat. Upřímná víra v boha nemusí být spojena s žádnými rituály, nebo takové rituály může věřící provádět zcela privátně. Na základě čeho pak vztah lidí k bohu, k náboženství a k církvi měřit? Religiozita není to samé, co spiritualita. Po době nesvobody, která se projevovala i nesvobodou náboženskou se u nás zcela zásadním způsobem počala projevovat religiozita, ale nemyslím si, že by se s ní v ruku v ruce rozvíjela i spiritualita. Docela těžko si dovedu představit, z jakých důvodů by se to mohlo stát. To ovšem vůbec neplatí pro jakousi alternativní spiritualitu, kterou lze zjednodušeně nazvat třeba ezoterikou, a která má mnoho podob a projevů a často specifickým způsobem zapracovává prvky různých náboženství, respektive náboženství vnímá jako nějaký specifický projev čehosi nadřazeného.

Obecně nahlížím na ezoteriku daleko kritičtěji než na náboženství. Bude to asi tím, že z ní v mnoha projevech cítím určitý kalkul, který je jakékoli upřímné víře úplně cizí, a také zcela odmítám snahu jakoukoli víru stavět na racionální vědecké bázi, o což se snaží nejen různé ezoterické alternativy, ale i některé církve či sekty.  Ovšem i člověk, který je nositelem určitého „nenáboženského“ přesvědčení se může prezentovat jako věřící. Přiznám se, že je pro mě bigotní náboženská představa „fousatého dědečka na mráčku“ přijatelnější než rádoby hlubokomyslná vyjádření víry třeba v podobě konstatování, že existuje něco, „co nás převyšuje, přesahuje a řídí naše kroky“.  Myslím si, že víra v něco fantastického je smysluplnější než víra „v něco nevím co“.

Pokud jste se dočetli až do těchto míst a čekáte nějakou pointu, tak vás musím zklamat.  Snad jenom si na závěr dovolím konstatovat, že kvalitativně i kvantitativně hodnotit víru a náboženské přesvědčení je zcela absurdní. Měřit se do jisté míry dá jen ona religiozita, a smysl takového počinu lze patrně obhájit jen tehdy, když počne náboženství působit na sekulární principy, tedy když opustí své místo ve společenské nadstavbě a začne vytvářet společenské či dokonce právní normy zcela jiného druhu, než jsou ty obecné a obecně akceptovatelné.

Takový stav většině lidí evokuje problematiku islámu, ale obecně se to týká jakéhokoli náboženství, které v nějaké radikálnější či jen zásadnější podobě působí na společnost, a to zvláště na společnost, která takový přístup většinově neakceptuje nebo je v tomto ohledu rozpolcena. Je to obraz mediálně frekventovaných muslimských diaspor v západní civilizaci, ale třeba i katolického Polska, ve kterém jsou aktuálně některé sekulární principy zpochybňovány.  

Nemyslím si, že by bezbožnost měla v našem prostředí nějaký devastační společenský vliv a nemyslím si ani, že by nás zbožnost měla přivést k nějakým středověkým náboženským náhledům a normám. Myslím si naopak, že náboženství i většina církví působí v naší společnosti pozitivně a platí to jistě i na mnohých jiných místech. Jsou ovšem i země a místa, kde vliv církve i různých náboženství působí zcela opačně, a proto mi přijde docela dobré se nad touto problematikou občas zamyslet.   

https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3433354-na-slovensku-ubyva-vericich-pocet-lidi-bez-vyznani-se-behem-deseti-let-skoro

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/scitani-lidu-v-cesku-ubyva-vericich-kteri-se-hlasi-k-cirkvim/r~625a7f86786811ecab010cc47ab5f122/

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD_v_%C4%8Cesku

https://www.krestandnes.cz/na-slovensku-podle-scitani-lidu-vyrazne-pribylo-lidi-bez-nabozenskeho-vyznani/