Dvě sociální demokracie? A není to málo, „příteli“ Paroubku?

Ambice některých lidí jsou bezbřehé a patrně rostou přímo úměrně se ztrátou soudnosti a věkem. Hrobař staré dobré sociální demokracie se vložil do nové sociálně demokratické strany a nepokřtil mu ji nikdo jiný než lánský důchodce.

Byly doby, kdy jsem z mladické nerozvážnosti považoval sociální demokracii za takovou konstruktivní protiváhu pravicové politiky, kterou jsem vždy preferoval, a kterou měla představovat klausovská ODS. S odstupem let mám zato, že tuzemská levice rukou společnou a nerozdílnou s pravicí zdevastovala českou politickou scénu a má lví podíl na tom, že naše země za vyspělými státy stále zaostává. S určitou dávkou naivity a také poučován jinými naivy s doktoráty z politologie či politické ekonomie jsem si myslel, že tvrdá pravice bude v době své vlády praktikovat onu zásadovou, leč nepopulární pravicovou politiku a demokratická levice ji v dobách své vlády bude trochu mírnit a kultivovat.

Levicová politika sociální demokracie však pokřivila celý politický systém a pravice, místo aby trvala na svých zásadách, se tomu přizpůsobila. Sociální demokracii převálcovala populistická hnutí bezostyšně slibující nesplnitelné a štědře rozdávající to, co se rozdávat nemá, a s pravicových stran se staly jen strany méně populistické. Žijeme v době, ve které se postupně prosazují subjekty, které jsou ještě utopičtější, ještě nestydatější a radikálnější než etablovaní populisté, z čehož logicky vyplývá, že pro nějaké sociálně demokratické vize už tady asi místo není. Ve skrytu duše doufám, že ještě může uspět racionální středopravá politika, ale stane se to asi až tehdy, kdy populisté přivedou tuto zemi do zcela zásadních problémů.

V kontextu těchto úvah přemýšlím, jaký má Paroubkův počin smysl, a docházím k tomu, že je to jen taková mediální komedie, která má zase na chvíli zviditelnit někoho, kdo nezájmem médií a tím i společnosti trpí jak zvíře. Je to patrné z Paroubkovy neutuchající snahy stále zakládat politické subjekty, hnutí a spolky. Posledním takovým počinem se stala ČSSD – Česká suverenita sociální demokracie, která sdružila Suverenitu – Blok Jany Bobošíkové, Českou Suverenitu, Volný blok a pohrobky sociální demokracie. Musím říci, že je to tedy velmi „vybraná společnost“. Tento měsíc počal Jiří Paroubek tomuto obskurnímu subjektu šéfovat, a to za pochvalných komentářů Miloše Zemana, který vedení nové ČSSD označil za „dědice kdysi velké strany“. Za ty se ovšem asi považuje i Michal Šmarda a jeho SOCDEM. Ti se také právně brání tomu, aby značku ČSSD používal někdo jiný.

Spor a vzájemné nenávistné projevy jsou však už spíše jen soustem pro bulvár, se kterým má sám Jiří Paroubek bohaté zkušenosti. V seriózní rovině jde o dva politicky bezvýznamné subjekty se zprofanovanými, již dlouho neúspěšnými a často kontroverzními představiteli, kteří již nemají, co by české politické scéně přinesli. Nositeli radikálních názorů jsou „nová mladá hnutí“ a většími populisty, než jsou Babiš či Okamura, se stát už asi nelze. V tomto ohledu působí dvě konkurenční sociálně demokratické strany směšně, protože i jen jedna si své místo na slunci bude hledat velmi těžko.

Poznámka: Jiří Paroubek není můj přítel, ale toto oslovení si sociální demokraté zvolili místo dřívějšího „soudruhu“, aby se něčím odlišili od komunistů.