Přestali jsme se strašit covidem, začínáme se strašit bídou

„Strašák covidu“ a „strašák bídy“ mají společný reálný základ: pro jistou, relativně malou skupinu lidí se stal covid fatálním problémem a pro ne nepodobnou skupinu lidí může mít fatální důsledky snížení životní úrovně.

V případě covidu na takovouto situaci nepřipravený stát při ochraně rizikových skupin obyvatel selhal. Byla mnohdy zcela zbytečně poškozena ekonomika, vzdělávání a na téměř tři roky výrazně znekvalitněn život občanů, přičemž ty, kterým se mělo dostat absolutní ochrany, se ochránit nepodařilo. Důsledky pandemie covidu a války na Ukrajině mohou opět citelně zasáhnout určitou skupinu obyvatel, respektive zasáhnou nás všechny, ale jen pro malou část může být navyšování cen všeho, zvláště energií a potravin zásadním problémem.

Jsem však naprosto přesvědčen, že navýšení cen potravin, služeb a pohonných hmot může drtivá většina občanů vyřešit tím, že přestanou plýtvat, počnou nakupovat uvážlivě, přehodnotí způsoby cestování a obecně s rozmyslem budou zacházet se svými finančními prostředky. Stále totiž bohorovně vyhazujeme absurdní množství potravin, plýtváme vodou i elektrickou energií, dopřáváme si luxusu „jedno auto – jeden pasažér“ i tam, kde bez jakékoli újmy lze cestovat veřejnou dopravou.

Navykli jsme si žít v „přežranosti“, v přebytku a nadspotřebě všeho, a návrat do stavu pouhého dostatku a uváženého hospodaření se nám jeví jako hrůzný pokles životní úrovně. Stejně jako v případě covidu se nám o pocit frustrace postarají média. Každý den můžeme sledovat ve zpravodajských pořadech reportáže se zdrcenými občany bědujícími nad cenou kuřecích prsou a balené šunky, cen benzínu či plynu, aniž by bylo řečeno, že celé kuře v akci vyjde výrazně levněji, stejně jako krájená šunka, které si lze bezbolestně koupit o 5 dkg méně a je po problému. Stejně tak jsem neslyšel, že by místo nakupování levnějšího benzínu v Polsku někdo prezentoval jako řešení omezení mnohdy úplně zbytečných jízd nebo šetrnější přístup k energiím.

Jak jsem naznačil v úvodu, existuje skupina obyvatel, kteří se reálně dostávají do skutečných problémů. Jsou to ti, kteří v onom šetrném a uvážlivém módu již žijí a už nemají moc prostoru pro další uskromnění se, aniž by se dostali do stavu obecně nazývaného bídou. Je to nepochybně část ovdovělých důchodců, kteří nemají finanční rezervu ani blízké, kteří se o ně mohou a mají postarat. Dále se pak jedná o samoživitele s malými dětmi. Těm stát musí zabezpečit standardní životní úroveň. Systémové procedury na to existují, takže je třeba je jen kvalitně zabezpečovat a dozorovat, aby se nestalo, že budou jakýmsi pomyslným sítem propadávat lidé, kteří se ne vlastní vinou ocitnou v zoufalé situaci.

Důraz bych dal na to „ne vlastní vinou“. Stát (alespoň v mém chápání této instituce) není povinen se postarat o každého, kdo se vlastní vinou dostane do problémů, nebo se neumí či nechce přizpůsobit novým podmínkám, které vyžadují jeho aktivní přístup, uvážlivost a odpovědnost. Ač z úst populistických politiků slyšíme opak, tak stát se nemá starat o každého jednoho občana, ale pouze má vytvářet takové podmínky, a by ti, kteří jsou ochotni se o sebe postarat, plně tuto možnost měli, a prostřednictvím sociálního systému se stará jen o ty, kteří se o sebe patřičně postarat nemohou.

Neodpustím si na závěr i určité osobní zrelativizování toho, co jsem napsal. Sám si žiju „jako to prase v žitě“, nikdy jsem nepocítil chudobu, ba ani nedostatek a nebylo to jen mojí zásluhou. Měl jsem zkrátka i štěstí. Vnímám, že mnozí to štěstí nemají a pro ně není tak jednoduché naplňovat to, co bylo výše uvedeno. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že plné nákupní košíky, plné nádrže a bezstarostný přístup nejsou zásadním kritériem šťastného a spokojeného života. Naše fixování se na materiální statky a „plná břicha“ nás mnohdy odvedlo od vnímání zcela jiných hodnot, což nám můžou v docela drsné podobě připomenout třeba reportáže z válčící Ukrajiny. Máme se výrazně lépe než minimálně devadesát procent lidí na této planetě. Buďme za to rádi.