Pozor na důchodce s názorem!

Prezidentské volby a válka na Ukrajině odhalily to, o čem se doposud příliš nemluvilo: Českou dezinformační scénu táhnou senioři. Důchodci sjíždějí proruské a babišovské weby a dezinformace i sami tvoří a rozesílají si je e-maily.

S odvahou sobě vlastní se do tohoto tématu před časem pustila veřejnoprávní televize. Z reportáží a následných stanovisek expertů a z diskusí by se dalo usuzovat, že to není okrajový společenský problém. Je jasné, že kromě osvěty, kterou je třeba této skupině občanů nabízet, je nutné, aby si naši senioři ujasnili několik základních pojmů, s jejichž podstatou se v této souvislosti pracuje. Proto jsem se také rozhodl přispět svou troškou do mlýna.

Dlouhodobě se nemohu zbavit pocitu, že zcela relevantní právo vyjádřit názor vede k tomu, že si někdo myslí, že existuje jakási názorová rovnost. Není to tak. Ona totiž ta rovnost spočívá pouze v právu názor vyslovit. Je to stejné jako s právní rovností mezi lidmi, která ovšem nezabezpečuje, ani zabezpečovat nemůže rovnost faktickou. Zcela regulérně tak existuje „kvalita názoru“, kterou ovlivňuje zdroj a kvalita informací, intelekt, zkušenost a mnoho dalších kritérií. Každý asi chápe, že třeba můj názor na operace srdce nemůže mít stejnou kvalitu jako názor kardiochirurga apod.

V rámci práva na vyjádření názoru je možné vyjádřit názor amorální, zakládající se na lži, zcestný, a dokonce i zločinný. Neexistuje však automatické právo na šíření takovýchto názorů, a naopak existuje opačné právo takové názory napadat a za ty nezákonné trestat. Vrátím-li se ještě k definici názoru, tak za názor se nepovažuje obecně známá i přijímaná skutečnost, tedy nějaký fakt. Například názorem již dávno není vyjádření, že Země obíhá kolem Slunce. Naopak jako názor, a to názor velmi pochybné kvality, se dá považovat, že Slunce obíhá kolem Země.

Možná jsem měl začít pojmem „informace“. V obecné rovině je informací vše, o čem nás někdo informuje, včetně názoru. V probírané problematice je informací zpráva, která neobsahuje názor, ale měla by obsahovat jen nějakou skutečnost. Z logiky věci hodnotíme zprávy z hlediska pravdy, ale také třeba účelu, a to často ve smyslu, že se jedna, byť pravdivá informace uveřejní a jiná ne. Mohu s patřičnými důkazy zveřejnit informaci, že můj soused krade, ale nezveřejním to, že kradu taky.

V mediálním prostředí přináší informace zpravodajství a názory publicistika, přičemž představa, že informace nebudou vůbec podléhat nějakému názoru informujícího (zpravodaje, média) je zcela zcestná, tím spíše, že nikdy nelze poskytnout informace všechny, takže vždy nastupuje nějaká jejich selekce. Tímto fokusem bychom tak měli vnímat to, co nám média přináší. Příslušné médium sic není zodpovědné za názory hostujícího publicisty či experta, nicméně provádí jejich výběr. Je také rozdíl, pokud někdo svévolně hovoří k tématu nebo odpovídá na více či méně cílené otázky.

Budeme-li se bavit o žhavých tématech je asi absurdní si představovat, že nějaký „nezávislý“ jedinec přinese kvalitnější informace, než tisková agentura nebo jiné velké zpravodajské médium disponující prostředky i odborně způsobilými lidmi. Je poměrně naivní se domnívat, že když desítky zpravodajských televizí, portálů a agentur přináší obecně podobné informace z ukrajinské fronty, že se všichni domluvili a společně lžou. A naopak, že nějaký prorusky orientovaný jedinec neznámého jména z neznámé lokace hlásá pravdu.

Myslím si, že zcestovalí lidé dobře vědí, jak zkreslený náhled si lze vytvořit i přímým pozorováním nějakého prostředí. Představte si, že nějaký cizinec přijede do Prahy, na letišti se mu ztratí kufry, natáhne ho taxikář, ubytují ho v jiném hotelu, než jaký čekal, omylem se podívá na pražský Opatov a vyvezou ho jako cvičenou opici na Karlštejn a do Českého Krumlova. Co myslíte, odlétá po týdnu náš návštěvník s oprávněným pocitem, že ví, jak to v těch Čechách vypadá a funguje? Řekl bych, že lépe o České republice bude informovat ten, kdo prostuduje desítky zdrojů všemožného druhu a zapracuje je do určité komplexní informace.

Uvedl jsem tento trochu s tématem nesouvisející příklad proto, že máme tendenci věřit jakýmsi očitým, ve věci nějak osobně zainteresovaným lidem. Očití svědci nám jistě mohou poskytnout nepřenosné emoce a mnoho detailů, ale kvalitní pohled na problematiku přinesou spíše ti, kteří zainteresovaní nejsou, a naopak jejich stanoviska jsou podpořena studiem. Navíc profesionalita a erudice veřejně frekventovaných odborníků je sama o sobě určitou zárukou. Všichni přeci známe, jak anonymita svádí k prezentaci vlastních emocí a dogmat, které válcují snahu o objektivní přístup.

Podíváme-li se znovu na vztah informace a názoru, měli bychom asi přemýšlet, jestli nás má zajímat názor na operaci srdce od kominíka, spíše než od kardiochirurga, přičemž kominíkovo svědectví může být zajímavé a užitečné, jen pokud sám onu operaci podstoupil. Jsou pochopitelně témata obecná, ke kterým se může a v zásadě i má vyjadřovat kdokoli, ale asi vždy bychom měli mít na zřeteli, na základě čeho svůj názor prezentujeme, tedy kde jsou naše odborné a vzdělanostní limity, jaké zdroje využíváme a také, což je podstatné, jaká je naše motivace, popřípadě čím jsou motivovány ony zdroje.

Použijme příklad z nedávných prezidenských voleb. Představte si, že jsem odpůrce volby Petra Pavla, což je zcela legitimní, ať už mám důvod jakýkoli. Sleduji standardní média, ve kterých je prezentováno to, co reálně probíhá, rozhovory, veřejná vystoupení, televizní duely apod. Pak dostanu zprávu, že Pavel po inauguraci vyhlásí mobilizaci a začne verbovat české muže do armády, která přímo zasáhne do bojů na Ukrajině. Takovéto generálovo vyjádření mi poslal kamarád a jemu nějaký jiný kamarád. Možná tomu úplně nevěřím, protože mám nějakou představu o prezidentských pravomocech a ve standardních médiích nic takového neslyším, ale převáží u mě touha svému neoblíbenému kandidátovi nějak uškodit, a tak to pošlu dál.

Horší variantou, která ovšem bohužel není jen fiktivní, je ta, že tomu věřím, respektive nevěřím standardním médiím natolik, že ignoruji informace o těch pravomocech, ignoruji zmíněná média, protože přeci všechna lžou, a uvěřím někomu, koho neznám a o jehož primárních motivech i kompetencích mohu jen spekulovat. Jediným cílem je shoda v tom, že je třeba na základě nějakého světonázoru nebo jiných osobních pohnutek někoho poškodit a jiného prosadit.

Abych dal tomuto článku nějakou pointu, která by nastínila i řešení problému, tak si pomohu svým vlastním nedávným článkem o nepracujících seniorech. Vycházím z premisy, že výše uvedené aktivity seniorů jsou důsledkem toho, že lidé jdou do důchodu plni sil a plni elánu. Vysoké důchody jim také zajišťují komfortní život. Spoustu volného času a energie pak oni pseudodůchodci využívají k vytváření konspiračních teorií, hoaxů a dezinformačních zpráv. Řešení je nasnadě: Zastavit valorizaci důchodů a prodloužit odchod do důchodu tak, aby do něho občané přicházeli zcela vyčerpaní. Snad to bez tohoto návodu časem napadne i odpovědné činovníky. První vlaštovky jsou už vidět.