Křtili Spiknutí

Zeman, Hašek, Volfová, Duka, Paroubek, Bohdalová, Mynář, Balák, Bobošíková, Lipovská, Slováček, Foldyna, Ovčáček, Konečná. Chyběl Sládek, Vandas a Rajchl. I tak: Tým snů!

A je to tady! Vyšla kniha popisující spiknutí, puč či snad dokonce pokus o palácový převrat, který se měl uskutečnit v době hospitalizace v té době úřadujícího prezidenta Miloše Zemana. Kniha byla už také za přítomnosti výše uvedené plejády celebrit pokřtěna, a to díky panu arcibiskupovi i s pomocí boží.

Knihu jsem dosud nečetl (bůh ví, seberu-li k tomu dostatek odvahy), ale autoři díla (Radim Panenka a Luboš Procházka), kteří asi nebudou aspirovat na cenu Magistra Litera, jsou mi povědomí. O Radimu Panenkovi lze říci asi jen to, že to byla Zemanova hlásná trouba v Parlamentních listech, ovšem Luboš Procházka je přeci jen o něco zajímavější persona. Bulvární novinář (Blesk, Aha), redaktor neúspěšného rádia (Radio Prostor) se mi však zapsal do paměti ještě jinak, a to jako autor pohádek.

Když jsem vnoučatům vybíral knížky pod stromeček, narazil jsem na dvě pohádková vyprávění Luboše Procházky (Fridolín a kouzelný Bambola a O tom, že i hrábě někdy rozkvetou), při jejichž pročítání jsem si říkal, jestli autor nezešílel. Dost možná se pohádkář a bulvární bijec Procházka nikterak neodchýlil od své cesty. Hrábě rozkvetly a kouzelnou zemí Bambólií je pro zemanovce asi Česká republika.

Dívám-li se na účastníky křtu, dere se mi na mysl cosi o těch vránách sdružujících se opět s vránami. Vím, že jsou lidé, kteří vzhlíží k nositelům pochybných ideologií, a ještě pochybnějších morálních a etických zásad a že jsou i umělci žijící z velmi podivné popularity, což ovšem ani paní Bohdalová ani pan Slováček snad nemají zapotřebí, i když druhý jmenovaný se aktuálně prezentuje více jako muž stižený stařeckou satyriázou než jako skvělý hudebník a první jmenované je koneckonců devadesát, což je věk, ve kterém je omluvitelné prakticky všechno.

Přejdu-li k meritu oné absurdity, tedy k tomu, jak někdo napíše knihu o spiknutí, které nebylo ničím jiným než zcela zákonným a zcela adekvátním postupem ústavních činitelů, vyvstane paradox, že v tomto příběhu měli roli spiklenců, pletichářů, lhářů a podvodníků lidé ze Zemanova okolí, které je oprávněně možné podezřívat z toho, že zatoužili chvíli vládnout místo indisponovaného prezidenta, který na základě oficiální lékařské zprávy nebyl schopen vykonávat úřad.

Přijde mi docela smutné, že se za vydání takovéto knihy postavili lidé, a to už nemám na mysli Slováčka či Bohdalovou, kteří by, na rozdíl od bývalého prezidenta, patrně ještě chtěli a mohli ovlivňovat tuzemskou politiku. Spatřuji v tom trend, v rámci kterého se ze standardní politiky stává bizár, politikaření bez pravidel, bez morálky a bez etiky. Je to politika lží, výmyslů, dezinformací, falešných nařčení a fatální nezodpovědnosti. Jsem přesvědčen, že právě bývalý prezident tento trend nastartoval a je politováníhodné, že má a stále nachází stoupence takovéhoto přístupu.

Vydáním nějakého senzacechtivého škváru se pochopitelně reálná fakta nezmění, ale v rámci systematického okopávání kotníků je spolehlivě vsazeno na to, že relevantní fakta řadu lidí nezajímají a jako bernou minci vezmou to, co někdo za podpory instituciálně důvěryhodných lidí, čímž myslím třeba pana arcibiskupa, podpoří.