Nepříliš vzdálené výstřely na náměstí Nebeského klidu

Před třiceti lety nechal čínský komunistický režim zmasakrovat pokojnou demonstraci. Je to dávno a Čína je daleko, ale dodnes se čínský režim od těchto událostí nedistancoval, stejně jako u nás spoluvládnou pořád stejní komunisté.

Nevím, kolik z aktuálně vládnoucích čínských komunistických funkcionářů má na rukou fakticky i  v přeneseném smyslu krev studentů, kteří pokojně demonstrovali za demokratické změny na pekingském náměstí Nebeského klidu v roce 1989, v našem parlamentu minimálně jeden takový je, byť represe komunistického režimu ze stejného roku v Číně a u nás jsou nesrovnatelné. Podstatné je však to, že se čínský komunistický režim od této události nikdy nedistancoval, naopak stále používá praktiky režimu totalitního. Ani nástupnická KSČM u nás nezavrhla Komunistickou stranu Československa, která páchala zločiny po celou dobu své "vedoucí úlohy". Funkcionáři této strany se stále veřejně obdivují zločincům a masovým vrahům. 

Zmíněný poslanec Ondráček je v podstatě nezajímavá persona, ale skutečnost, že tento člověk patří třicet let po změně režimu mezi zákonodárce je výsměchem a samolibou provokací strany, která se jinak prezentuje jako strana demokratická. Myslím, že se takto chová jen proto, že dosud nezískala moc.  Respektive jakmile po posledních volbách získali komunisté podíl na moci, navázali tam, kde jejich předchůdci končili. Počali se mstít církvím, jako svému odvěkému nepříteli a prosazovat zákonná opatření, která nás plíživě vrací do totalitního režimu.

Chápal jsem kdysi důvody, proč nebyla Komunistická strana zakázána. Tehdejší politici včetně prezidenta Havla si nepřáli "mučedníky" a vznik jakéhosi nového komunistického "undergroundu". S odstupem let se to jeví jako chyba. Komunisté měli být rozprášeni a ideologie tohoto režimu postihována jako kriminální delikt, stejně jako je to v případě nacismu. Konečně zákon toto umožňující vznikl a stále platí, ale jeho naplnění je v souvislosti existencí KSČM absurdní.  Jaký by měl být dopad litery zákona? "Kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let." Těžko si to vysvětlit jinak, než tak, že kdo řeční u hrobu Klementa Gottwalda a chválí stalinistické praktiky, má odtamtud odejít s pouty na rukou.

Z tohoto pohledu jsou události z června 1989 v Pekingu mementem komunismu a také připomínkou toho, že režim, stejně jako politická strana, která takové režimy vytvořila nemá v demokratické společnosti místo a klanění se režimu, který na zločinný režim navazuje, je naprosto nepřijatelné. Tyto skutečnosti jsou často relativizovány a my se opájíme iluzí, že se již jedná o jinou Čínu a jiné čínské i naše komunisty. Nevěřím tomu. Pokud někdo jednoznačně odsoudí praktiky komunistických režimů nemůže být komunistou a nemůže se stát členem nebo sympatizantem žádné komunistické strany. 

Jelikož je tento článek napsán k tomuto smutnému výročí, sluší se uvést i nějaká fakta, a to i přesto, že například skutečné počty obětí masakru se díky komunistické cenzuře asi už nikdy nedozvíme. Jako bonus je zde uvedena i píseň, jejíž název je zakomponován do názvu blogu a její obsah s obsahem článku zcela koresponduje. 

Demonstrace se konaly v Pekingu mezi 15. dubnem a 4. červnem 1989. K hlavnímu zásahu armády proti lidovému povstání došlo v noci ze 3. na 4. června 1989. Demonstranti požadovali demokratizaci společnosti, stejně jako se tomu dělo ve stejné době ve východní Evropě. Události začaly v polovině dubna 1989, kdy se konalo uctění památky zemřelého bývalého generálního tajemníka Čínské komunistické strany Chu Jao-panga, který byl považován za hospodářského reformátora a v roce 1987 byl z tohoto důvodu zbaven moci. Pietní shromáždění, kterého se zúčastnilo kolem 100 000 lidí, se změnilo v manifestaci za demokratické změny v Číně. Protesty proti čínské vládě se během května rozšířily do dalších měst a konaly se také studentské stávky. Dne 20. května vyhlásila čínská vláda stanné právo a v čínském hlavním městě byl vyhlášen výjimečný stav. Nasazeno bylo až 200 000 vojáků.

Od 2. června 1989 zabrali demonstranti náměstí a začali blokovat i další ulice v centru města. Demonstrací se celkem zúčastnilo více než milion lidí. V noci 3. června a ranních hodinách 4. června začala armáda jednat. Na náměstí Nebeského klidu byly vyslány tanky a ozbrojená pěchota a protesty násilně ukončily. Oficiální údaje o počtech obětí při potlačování povstání se různí. Podle Čínské komunistické strany se mělo jednat o 200–300 obětí, mezi nimiž bylo jen 23 studentů, jiné zprávy ale mluví o vyšších počtech mrtvých. Podle americké tajné služby CIA zemřelo 400–900 lidí, podle Čínského červeného kříže a zástupců studentské organizace to bylo 2 000–3 000 osob, podle odtajněných britských dokumentů zemřelo více než 10 000 lidí.  Po zásahu byl ze země vyhoštěn zahraniční tisk a domácí tisk byl pod pečlivou kontrolou a cenzurou, takže o krvavém potlačení protestu se čínský lid dozvídal jen velmi obtížně.

(zdroj: Wikipedie)