Ne každý plesá, když zří Račkove plesá

Tenkrát na blízkém Východě III. díl, 4. kapitola: Ne každý plesá, když zří Račkove plesá

„Úplně mě přešla chuť na snídani,“ prohlásil otec druhý den ráno, když jsme mu vyprávěli noční dobrodružství s medvědy.

Miloš s mohutným pomrkáváním několikrát dramaticky spílal kempaři, který nám zabránil přímému kontaktu s chlupatými lupiči, a vyjádřil naději, že na rozdíl od těchto poloochočených táborových budou u ples k mání ti praví páni tatranských svahů.

Dle mého soudu nezněla tato tužba příliš přesvědčivě, což dokresloval Milošův pozdější rozhovor s otcem na téma bezpečnostní opatření při nocování v kolibě.

Dolinou jsme toho rána vyrazili rozvážně, neboť jsme na cestu do sedla měli téměř celý den. Také jsme nesli s sebou tábornické vybavení a zásoby na tři dny. Stan jsme s jinými nepotřebnými věcmi ponechali postavený v kempu, a to hlavně proto, že bychom ho, jak pravil otec, už znovu nikdy nepostavili.

Cesta k plesům se obešla bez jakýchkoli mimořádných událostí, když tu náhle po obědě v sedle z ničeho nic Miloš zvolal: „Už to nemůžu vydržet!“

Když jsme se dotazovali, co jako, pravil: „Jiřik už deset hodin nic neprovedl. To znamená, že je buď vážně nemocen, nebo, což je daleko horší, sbírá síly k něčemu strašlivému.“

Ujistil jsem náčelníka, že nic strašlivého nechystám, ale nikterak jsem ho tím nepřesvědčil.

„Činíš tak, hochu, podvědomě, což je horší proto, že ani ty sám nevíš, kdy udeříš,“ trval na svém Milošek.

Celé to však bylo průhledné představení mající zlomit už tak narušenou otcovu psychickou rovnováhu. Snažil jsem se Milošovi výroky ironizovat, přesto táta zůstával zádumčivý.

Udeřil jsem, vskutku zcela nechtěně, o chvíli později. V sedle nad plesy jsme obraceli kromě malých plochých kamenů i velké balvany v plané naději, že by pod nimi mohli žít vzácní slepí střevlíčci, stejně jako na svahu Kremence. Chtěl jsem se patrně prezentovat silou do té míry, že jsem za pomoci Miloše umně převrhl asi metrákový balvan otci na nohu. Proč měl kotník v místě, kde měl spočinout kámen, už asi nikdo neobjasní. Otec úpěl několik dlouhých vteřin, než se nám kámen podařilo odvalit z jeho končetiny. Paradoxně mu zranění nezpůsobil pád kamene, ale jeho vlastní snaha nohu zpod kamene vyprostit.

Stáli jsme v šestnácti stech metrech nad otcovým oteklým kotníkem v tichém rozjímání, než Miloš do křiku skalních orlů pronesl památnou větu: „Človek tuna mnoho neporobí, ale zasmeje sa.“ A skutečně se začal chechtat…

Cesta ze sedla ke kolibě by trvala zdravému jedinci nanejvýš dvacet minut, ale raněného tátu jsme tam s bagáží vlekli více než hodinu.  V této souvislosti je třeba říci, že jednou, dosud nezmíněnou, leč výraznou povahovou vlastností mého otce byla hypochondrie. Neustále sledoval svůj zdravotní stav, užíval různé medikamenty, ale paradoxně huntoval svoje tělo značnými dávkami alkoholu a cigaret, stejně jako šílenými stravovacími návyky.

„Mám ten kotník minimálně dvakrát zlomený,“ konstatoval, když konečně usedl na trám před kolibou.“

„Máš ho maximálně jednou podvrknutý,“ upravil diagnozu Miloš.

Já, jakožto autor, jsem se k problematice nevyjadřoval, přestože již znalý několika druhů zlomenin, jsem otcovu hypotézu nepodporoval.

V blízkém potůčku byl namočen šátek na obklad a byl započat akt ubytování se, spočívající v roztažení spacáku na seně. Byl též zapálen oheň v jakési polorozpadlé peci.

„Medvědi, jak známo,“ připomněl náčelník, „přednostně loví zraněné, nemocné a přestárlé kusy. Není pochyb, že jim tvůj hendikep nezůstal utajen. Jsi na řadě, Jiřiku.“

Otec nic neřekl, jen vleže přihodil do ohně několik větví.

„A oheň byl nepochybně též počátkem konce této pěkné stavby,“ podotkl Miloš, sleduje, jak vysoké plameny olizují zbytky šindelové střechy.

Táborák byl zmírněn a za chvíli se podávala večeře v podobě vepřové konzervy. Prázdné plechovky byly posléze obřadně pohřbeny asi metr hluboko v zemi, přičemž otec tuto činnost přes zdravotní komplikace osobně dozoroval.

Miloš se šklebil a suše poznamenal: „Nepůjdou po pikslách, ale po tobě…“

Přes všechny černé předpovědi, kterými Milošek otce častoval, proběhla noc zcela klidně. I oheň, který se všichni zavázali během noci udržovat, vyhasl krátce po půlnoci.

Probudil jsem se brzy do nádherného rána a první, co jsem spatřil po opuštění koliby, byl medvěd. Lezl po úbočí masivu Bystré. Byl jistě několik kilometrů od nás, přesto dobře viditelný i pouhým okem. V dalekohledu pak bylo zřejmé, že netouží ani po konzervě, ani po otci, ale po borůvkách, které právě v pásu kleče dozrávaly.

Několik desítek metrů od nás vyváděli rodiče malé sviště. Hned jak jsem je spatřil, mohli demonstrovat první lekci výcvikového programu: útěk do nory. Šlo jim to výborně, ale po pěti minutách už byli opět venku a zvědavě si mně prohlíželi. Když jsem se nehýbal, klidně si provozovali svoje sviští hry, zmizeli však ve zlomku vteřiny po ostrém hvizdu, kdykoli se na obloze objevila silueta dravce. Jelikož se siluety dravců objevovali neustále, svišti neustále zalézali a vylézali. Takto patrně kromě žraní trávili celý sviští den.

My jsme naopak měli tento den trávit výstupem na hranici dvou tisíc metrů a lovem potměšilých střevlíčků zde žijících.

Po ranní vizitě nemohlo být o výstupu na hřeben ani pomyšlení. Otok sice splaskl, ale kotník byl stále bolestivý. Pozitivní však bylo, že i táta upřednostnil teorii výronu před zlomeninou.  Bylo dohodnuto, že dnešní den bude zasvěcen průzkumu doliny s tím, že mi bude povolen výstup do sedla pod Klinem, ale pouze v dosahu sledovatelnosti triedrem. Na zcela holých pláních bylo možné kohokoli sledovat skoro až na vrcholky štítů. Miloš se pak dobrovolně ujal role zdravotní sestřičky, k čemuž si zavázal kolem hlavy šátek „na babku“.

Cesta na hřeben vypadala z doliny snadná, což se mi bez zkušeností s tímto terénem vymstilo, neboť jsem řečeno atletickým žargonem přepálil start. Po hodině ostrého výstupu jsem byl stále na stejném svahu a stále blízko k plesům a daleko na hřeben. Po dvou hodinách jsem měl podobný pocit. Pak se cosi zlomilo a já jsem byl náhle na hřebeni. Tato cesta se měla podle nedokonalé mapy napojit na hřebenovku v jakémsi sedle, skutečnost však lépe korespondovala s pozorováním. Klin v podstatě žádná sedla nevytvářel, cesta od ples volně přešla na výstup na masiv hory. Stál jsem teď dvě stě výškových metrů pod vrcholem a měl jsem toho docela dost. Jasně jsem viděl kolibu a bylo pravděpodobné, že dalekohledem jsem dobře vidět i já.

Podíval jsem se vzhůru a řekl jsem si, že když už jsem tady…  Na vrchol jsem vyběhl za čtvrt hodiny. Povětrnostní podmínky na nejvyšším místě Západních Tater se zdály být bezprostředně po výstupu solidní, ale po chvíli jsem si uvědomil, že teplota tady, ve dvou tisících dvou stech metrech nad mořem, není moc daleko od nuly, a navíc začal od západu vanout silný vítr. Tehdy poprvé jsem se mohl přesvědčit, že Klin je hora poněkud zlomyslná, za čtvrt hodiny se na vrcholu vystřídalo čtvero ročních období jako nic. Urychleně jsem Klin opouštěl ve sněhové vánici, tudíž od ples evidentně neviděn. O několik set metrů níže jsem se pokusil nalézt nějaké zajímavé broučky, ale dříve než jsem cokoli našel, se do mě opět dala taková zima, že jsem zbytek cesty seběhl za necelou hodinu. Druhou část sestupu jsem byl již evidentně monitorován.

„Deš akurát na voběd,“ vítal mě bez jakýchkoli známek nespokojenosti Miloš. Táta třídil dopolední sběry a byl kupodivu taky v pohodě. Ani se nedivil, že se vracím s prázdnou.

Podíval jsem se na místa, na kterých jsem před chvílí stál, a i odsud bylo patrné, že je tam boží dopuštění.

„Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by si snad na ten Klin nelezl,“ utrousil jakoby mimochodem náčelník mezi dvěma sousty guláše.