Mýtus Kryl

Od Krylovy předčasné smrti slyším a čtu na básníka - buřiče prakticky pouze jen chválu, někdy až nekritickou chválu. Myslím, že je to právě proto, že Kryl umřel dřív, než si stačil udělat po revoluci ve své zemi dostatek nepřátel.

Ke Krylově odkazu se hlásí mnozí politici, nevyjímaje některé komunisty, hudebníci všech žánrů a úrovně včetně Ortela a Landy, a Kryl se nějak hodí prakticky všem kritikům všeho. Karel Kryl během svého krátkého domácího působení a dlouhé době v exilu byl nesmlouvavým bojovníkem proti režimu, ale nejen režimu. Myslím, že byl jedním nemnoha umělců, kteří, na rozdíl od těch, kteří to všude deklarují, rozkládal komunistický režim jaksi zevnitř, a to těmi nejúčinnějšími způsoby: zesměšňováním jeho principů a všudypřítomným hlásáním práva člověka na svoji důstojnost. I z Krylových apolitických básní je patrná jeho nesmiřitelnost, když ne s režimem, tak s lidskou hloupostí, malostí a duševní chudobou.

Kryl během svého pohříchu krátkého života lezl na nervy kdekomu. I krátce po sametové revoluci u něho radost ze změny režimu vystřídala kritika porevolučního vývoje. Kryl nebyl nikdy tím, který by příliš chválil, ale pád komunismu si spojil s určitou utopickou představou politiků intelektuálů, kteří budou řídit stát bez všech obecných nectností politiky. Jeho nesmlouvavý nekompromisní postoj tak logiky narazil na příliš kompromisní praktiky vlády i prezidenta, na politikaření politických stran a lumpárny nové "buržoazie". Nabyl dojmu, že revoluce byla „ukradena“ a následný vývoj mu dal v mnohém zapravdu.

Z té doby se datuje i jeho rozchod s Václavem Havlem z mnoha ohledů pochopitelný. Kryl asi očekával, že ho nový režim povolá "do zbraně", ale to si dobře neuvědomil, že není typem politika a jeho místo není někde na Hradě, ale v hospodě pod Hradem, kde bude Hradu nastavovat zrcadlo. Nemohu však v této souvislosti svému prezidentovi odpustit, že se nezúčastnil Krylova pohřbu. Havel našel ještě dostatek cti v těle, aby Kryla in memoriam vyznamenal, ale přesto je to pro mě jeden z podstatných negativních symptomů proměny disidenta v prezidenta. Když jsme u formálních ocenění, tak Kryla mohl s klidem vyznamenat i Miloš Zeman, protože v době Krylova úmrtí nebyl ještě tím, kým se posléze stal a proto se nesetkal s Krylovým "ostrým perem".

Je jistě spekulací, jak by Kryl reagoval na pozdější události, současný stav politiky a její představitele, ale je poměrně jasné, kdo by se ocitl v hledáčku Krylovy nesmlouvavé kritiky. Myslím si, že mnozí, kteří dnes Kryla velebí, by mu dnes nemohli přijít na jméno, a to nejen politikové. Kryl byl zcela zásadový humanista, který by nepochybně tyto své postoje promítl do kritiky postojů a činů v mnohých oblastech, které hýbají současným světem. Říkám si, jak by se asi Kryl tvářil na kamarádění se našich vrcholných politiků s představiteli autoritářských a totalitních režimů, jak by vnímal aroganci moci a vnímání politiky jako byznysu, a ne služby lidem. Nepochybuji o tom, že by ho jeho současní kritici nazývali radikálním sluníčkářem, pražským kavárníkem a bůh ví kým ještě.

Je zbytečné geniálního „básníka s kytarou“ nějak glorifikovat, a to i s ohledem na jeho soukromý život. Kryl byl asi jako každý skutečný básník z mnoha pohledů komplikovanou osobností. Měl své komplexy a běsy, se kterými celý svůj život bojoval, ale obecně mi přijde zbytečné se tím zaobírat už vzhledem k tomu, že drtivá většina velkých básníků potažmo umělců jako takových byli a jsou ve své podstatě asociálové. Umělec se prezentuje svým dílem a Krylovo dílo je, troufám si říci, nesmrtelné, protože je stále aktuální. Stále silní utlačují slabé, stále války přináší hrůzu a utrpení, stále jsou mocní, kteří hledí jen na svůj prospěch a arogantně přehlíží ty ne – mocné, ale také stále přetrvává touha po lásce, naději a víře.

Karel Kryl by dnes oslavil 75. narozeniny. Osobně si ho v současnosti připomínám více jako básníka, než autora notoricky známých protestsongů. Jeho někdy opomíjená pozdější tvorba mnohdy již nemá onu razanci, se kterou reagoval na události roku ´68 a následný vývoj v naší vlasti, ale o to více je propracovaná, nápaditá, ale také melancholická a úzkostná marnou touhou nejen po lepším světě a lásce, ale je naplněna i steskem po ztracené vlasti. Jakousi druhou tváří je pak ironický, urážlivý  až dehonestační tón jeho, jak sám říkal, "ptákovin". I ty však mají ve své kategorii nespornou úroveň v podobě skvělé práce s jazykem a jsou plné břitkého humoru. I z tohoto důvodu si uvědomuji, jak zoufale nám Karel Kryl schází.