Lze srovnávat izraelsko-palestinský konflikt s konfliktem ukrajinsko-ruským?

Samozřejmě, že to možné je, a to v tom smyslu, že s určitou dávkou fantazie a odhodlání je možné srovnávat všechno se vším, jako v onom okřídleném rčení o hodinkách a holínkách. Neméně hloupé je spojovat veškeré aspekty konfliktů.

Jedno společné oba konflikty však jistojistě mají. Přes svůj více či méně (více na Ukrajině méně v Palestině) lokální charakter se docela zásadním způsobem, přímo i nepřímo dotýkají velké části světa. Tyto konflikty, eskalují emoce, mají vliv na fenomén migrace, představují obecná bezpečnostní rizika a mají či mít mohou ekonomické dopady. Dalo by se snad také říci, že jako všechny války a konflikty jsou projevem lidské zloby, nesnášenlivosti, netolerance, domnělých historických územních nároků a nacionálních i náboženských pohnutek. A tím bych výčet podobností také uzavřel.

Nejenže je hloupé, snažit se různé konflikty srovnávat, ale vysloveně pitomé je i jedním dechem spojovat všechny jejich aspekty, a to i když jsou samostatně zcela relevantní. Uvedu příklad:

V rámci obecného hodnocení rusko-ukrajinské války není namístě řešit skutečnost, že také existují ukrajinští ultranacionalisté, že zde bují organizovaný zločin, že situaci v ukrajinských oblastech s ruským obyvatelstvem nelze hodnotit černobíle atd. O tom všem lze zcela seriózně diskutovat, ale podstatou onoho obecného hodnocení musí být, že byl napaden nezávislý stát a učinil tak stát, jehož autokratický režim popírá právo na jeho existenci a chce ho anektovat či jinak ovládnout. Tečka.

Masakr izraelských civilistů teroristy z Hamásu nelze ospravedlňovat žádnými aspekty palestinsko-izraelského soužití mnoha desetiletí. Na druhou stranu ani tato hrůzná událost neospravedlňuje Izrael mstít se za to Palestincům bez ohledu na to, jestli jsou to teroristé nebo děti. Podle mého názoru je prostě třeba snažit se tyto záležitosti oddělovat, nikoli je účelově spojovat.

Ukrajinsko-ruské, stejně jako izraelsko-palestinské vztahy jsou kapitolami, které se mají diskutovat samostatně. Lze rozebírat příčiny, průběh i důsledky a tímto fokusem lze hodnotit i současnost, ale ne ve smyslu fatálních činů a událostí. Realita je ovšem zcela opačná. Hesla propalestinských demonstrantů v ulicích západních měst, tak jak to bývá, selektují jen to, co se jim aktuálně hodí, na druhé straně i zdánlivě seriózní podporovatelé Izraele jsou schopni do současné problematiky zakomponovat třeba holokaust.  

Dovolím si tvrdit, že tento přístup, jehož nosičem jsou prakticky veškerá média, má zcela zásadní vliv na skutečnost, že je prakticky nemožné nacházet politická řešení, protože velká část voličů politických sil, které by měly řešení hledat, k problémům přistupují jako k fotbalovému zápasu. Mám na mysli iracionální a absurdní emoce, které provází tu problematickou podstatu fanouškovství, tedy, že náš obránce má útočníkovi zlomit nohu, rozhodčím zapálíme auto a fanouškům nepřátelského týmu rozbijeme hlavy.

Tuto úvahu, nebo spíše apel, ve mně vyvolaly reakce, kterých bývám zcela bezprostředním svědkem. Tedy, že někdo uvozuje hodnocení války na Ukrajině slovy: „Vždyť oni ti Ukrajinci taky nejsou svatí!“.  Tvrdí snad někdo, že jsou? V jiném případě pak někdo klidně řekne: „Pobít všechny ty Arabáče v Gaze a bude pokoj“.  Opravdu někdo spatřuje rozdíl mezi umučeným židovským dítětem a arabským dítětem pomalu umírajícím v sutinách rozbombardovaného domu? Bomba je na rozdíl od fanatického hrdlořeza neosobní, ale utrpení může být stejné. Pevně doufám, že příslušní lidé jenom tak žvaní, a takový rozdíl reálně nevnímají.

 Výše popsaná problematika logicky úzce souvisí s postojem států a nadnárodních uskupení. Myslím, že je zcela správné dodávat Izraeli drahou munici do protiraketových systémů, aby mohl účinně bránit své občany (mimo jiné i izraelské Araby, což je již více jak čtvrtina obyvatel Izraele) a držet vojenskou silou na distanc státy, které by se ve prospěch Hamásu chtěly nějak vojensky angažovat. Na druhou stranu přeci nemůže civilizovaný svět nečinně přihlížet humanitární katastrofě, která, pokud již nepočala, tak Pásmo Gazy bez pomoci čeká.

Každý válečný konflikt má z hlediska vnějšího pozorovatele určitý morální rozměr. Morální a etické aspekty pochopitelně ovlivňují emoce, které máme a které lze také velmi významně ovlivňovat. Na emocích jistě není nic špatného, ale neměly by válcovat ratio, a hlavně by neměly přebíjet určité principy, kterými je, v což věřím, drtivá většina lidí vybavena, ale mnozí na ně snadno rezignují. Možná je dobré si to uvědomit o chvíli dříve, než, byť jen verbálně nebo písemně, vyženeme Židy s Palestiny, Araby z Evropy, Ukrajince z území, které jim právně patří, a než podpoříme nelidskost od kohokoli a v jakékoli podobě.