Krtistus přibitej na falešným trámu

Když jsem nedávno psal článek polemizující s kritiky Tomáše Halíka, přečetl jsem si řadu velmi inspirativních komentářů. Řada z nich byla od nábožensky založených čtenářů, kterým kritický pohled na náboženství asi nedělá moc dobře

Rozumím tomu. Opravdu. Daleko více než ateisté leží v žaludku ortodoxním křesťanům („ortodoxní“ není míněno ve smyslu „pravoslavný“, ale v základní podstatě toho slova) ti věřící i teologové, kteří zastávají názorové směry, které již v podstatě opouští zažité představy o křesťanství, víře a církvi. Katolická církev má permanentní problém s církevními reformátory, stejně jako s osvícenými osobnostmi z vlastních řad. Paradoxně to však již nějakou dobu není postoj šířící se od hlavy katolické církve dolů k poslednímu katolíkovi, ale spíše hnutí „opravdových katolíků“, kteří touží setrvat ve středověkých principech náboženství a víry.

Všichni asi chápeme, že náboženství je založeno na víře. Opakem víry však není pochybnost, ale nevíra. Jinými slovy, absolutní pochybnost o všem, co se víry týká, víru vylučuje, nevylučují ji však určité dílčí pochybnosti. Naopak přístup bez jakýchkoli pochybností zavání dogmatismem, fundamentalismem a jistou bigotností. Tato slova jsou aktuálně skloňována hlavně v souvislosti s islámem, a často vyjadřují to, co nám mnohdy oprávněně na islámu vadí, v čem spatřujeme jeho problematičnost.

Zcela obecně vnímám současné křesťanství jako náboženství schopné vývoje a ochotné přijímat realitu aktuálního stavu světa, tedy i argumenty vědy.  Chápu tradici i úctu ke starým textům a zcela respektuji jejich mravní poselství. Vnímám sílu symboliky příběhů, stejně jako starých rituálů, ale nepředpokládám, že k nim Evropan počátku 21. století přistupuje stejně jako Žid před dvěma tisíci lety či ještě dříve. Náboženství by se mělo přizpůsobovat době a společnosti, ve kterých působí. Proto také vzniklo z judaismu křesťanství, židovství a později i islám. Vždy to byla reakce na společenské změny. Křesťanství se, byť někdy hodně bolestně a také opožděně, přizpůsobilo a stále přizpůsobuje aktuální epoše, islám do značné míry zamrzl ve svých původních dogmatech.

Kam tím směřuji? Asi nejlépe to vysvětlím s pomocí jednoho z výše zmíněných komentářů pod výše zmíněným článkem. Uvedu ho doslova:

Nevím co je to katolík bigotní, stejně jako nevím, co je katolík pochybující. Katolík je pouze jeden, bez přívlastků. Existuje pouze jedno učení Krista, pouze jedna radostná zvěst vyjádřená v Evangeliích, sepsaných čtyřmi různými autory, navzájem si neodporujících a navzájem se doplňujících. Existuje rovněž jedna jediná Církev, kterou založil sám Ježíš. Neexistují žádné jiné církve, ať se nazývají třeba i křesťanskými. Neexistuje žádná možnost smíru s islámem, který pan Halík tolik propaguje. Ježíš řekl, já jsem Cesta, Pravda a Život. Dále Kdo nepozná mne, nepozná Otce. A tak dále. Pouze Kristus je spása, jiná možnost není. To, co v současnosti předvádí Svatý otec, to, čím se mediálně prezentuje pan Halík, to co je obsahem jeho knih, to není učení Kristovo.

Jenom na vysvětlenou, toto je reakce čtenáře na to, co je jinými slovy uvedeno v druhém a třetím odstavci tohoto článku. Nahraďte jméno Ježíš jménem Muhammad, evangelia koránem, Halíka pronásledovaným islámským reformátorem (i tací jsou) a papeže významným imámem, budete mít před sebou komentář ortodoxního muslima. Dříve bych to považoval za projevy nějakých fanatiků sdružujících se v obskurních sektách a církvích, dnes mám pocit, že takto sílí jakési hnutí směřující ke kořenům křesťanství.

Je to stejný trend jako v případě islámu, a stejně jako u islámu to není většinou cesta ke spiritualitě a mravnímu poslání příslušného náboženství, ale k absurdním dogmatům, bigotní víře v nadpřirozené události a zázraky, které moderní člověk vnímá spíše v symbolické podobě, a také k normám, které jsou již zcela neslučitelné se soudobou společností a k názorům, které zásadně odporují aktuálním poznatkům vědy.

Nechci si osobovat právo určovat, odkud a kam až může sahat oblast přijatelných názorů a postojů k víře a k náboženství. Je to velmi individuální a velmi osobní záležitost, ve které je jistě prostor pro jistou iracionalitu, bez které by sama podstata víry ztrácela smysl. Chápu a respektuji onu spiritualitu, ve které se mýtus prolíná s „radostnou zvěstí“, symboly a podobenství se skutečnými příběhy a zvláště pak ctím mravní a etická východiska, tedy principy lásky, pokory, soucitu a tolerance. Nevím, jestli jste něco takového našli v uvedené ukázce, já tedy ne.

Vůbec netuším, kolik křesťanů propadá nějakému náboženskému fundamentalismu (jistě daleko méně než muslimů), ale je zřejmé, že takoví lidé jsou (a byli vždy) snadno zneužitelní těmi, kteří chtějí silné náboženské přesvědčení použít pro své vlastní zájmy. Projevy nenávist mohou přerůst rétorické podoby až ve skutky. Historie nám nabízí bezpočet příkladů náboženské nesnášenlivosti mezi jednotlivými náboženstvími, která byla jen záminkou mocenských záměrů, stejně jako nesnášenlivosti uvnitř náboženství, což v podobě antagonismu šíitů a sunnitů či katolíků a protestantů přeneslo až do moderní doby.

Dnes, ač je to často docela absurdní, využívají některé mocenské struktury nábožensky založené lidi ke svému „spravedlivému“ boji proti svobodě projevu, proti svobodě uměleckého vyjádření a proti příslušníkům jiných kultur s jinými náboženskými představami. Zaštiťují se křesťanským, stejně jako muslimskými principy, křesťanskou morálkou, stejně jako muslimskou morálkou, přičemž jejich podstatu zcela pošlapávají. Není to nic nového, v dobách, kdy víra byla alfou a omegou všeho a informovanost byla téměř rovna nule, to bylo snadné. Je zarážející, jak je to snadné i době, kdy má v naší civilizaci (na rozdíl od civilizace, kde dominuje islám) každý přístup ke vzdělání a informacím, na základě čehož si může vytvořit vlastní názor a být tak imunní vůči nějaké manipulaci.

Poznámka:

Název článku byl převzat z textu písně Hodina usmíření od Pavla „Žalmana“ Lohonky