Je to tu samej pravičák, ovšem jen do té chvíle, než zaplatí účet na benzínce

Volby vyhrála koalice, o které se s jistou dávkou fantazie dá říci, že je pravicová. Porazila stranu, která se nedá přesně ideologicky zařadit, ale v obecných rysech je levicová. Myslím si, že se už mnoha „pravičákům“ po ní stýská

Ten paradox, že Babišova politická firma nepřeválcovala naši politickou scénu i v minulých volbách, se dá vysvětlit asi jenom tak, jak neschopná ta vláda byla a jak nestravitelným je pro část voličů Andrej Babiš.  Myslím si, že skutečně pravicová politika už u nás, stejně jako všude na Západě, nemá šanci uspět. Mnozí z nás deklarují, že zastávají zásadní pravicové principy, ale ve skutečnosti se s jejich reálným naplněním vůbec nedokážou ztotožnit.

Pustil jsem se do hry s pojmy „pravice a „levice“, ačkoli jsem to na jiném místě označil za překonané dělení politické orientace. Jenomže ani pojmy jako „liberální“ či „konzervativní“ nevystihují zdaleka všechny aspekty určité politické kategorie, a navíc se dají klidně spojit jak s pojmem levice, tak i pravice. Pro zjednodušení si tedy řekněme, že základními atributy levice jsou: sociální jistoty, zaměstnanost, dominantní, bohatý, ochranářský a odpovědný stát, splývání státu se společností a silný akcent na přímou demokracii. Pravice by se pak měla prezentovat důrazem na produkci, podporou podnikatelských aktivit, nízkou inflací, liberalizací, oddělováním státu a společnosti, minimalizací kompetencí státu a zastupitelskou demokracií.

Když se názorně podíváme, co bylo a je stávající vládě ze všech stran vytýkáno, zjistíme, že je to právě ona snaha o prosazování pravicových principů nebo alespoň mírnění těch populisticko – levicových. Všichni by chtěli přidat, všichni by chtěli všemožné kompenzace, slevy, podpory a dotace, ale také garance státu, udržení nízkých cen zboží, případně jejich zastropování či přímo určení. Rádi bychom, aby byla zaručena všeobecná bezpečnost, ale přitom absolutně nijak nekrácena naše práva a svobody a v neposlední řadě bychom chtěli na všech rozhodnutích přímo participovat. Jinými slovy rádi bychom si vzali z pravicové a levicové politiky to, co nám zrovna vyhovuje, a to co nás obtěžuje, eliminovali.

Soudní lidé si sice uvědomují, že to v zásadě není možné, ale škody způsobené populistickými vládami, které řídily hospodářskou politiku našeho státu peoplemetrem a rozdávali plnými hrstmi, jsou takové, že se nám politika utahování opasků a určité privátní nejistoty a odpovědnosti pěkně zajídá. Chtěli bychom mít bohatý stát, který na všechno má, ale neradi bychom platili daně. Neproduktivní státní zaměstnanci by chtěli mít garantované stejné příjmy jako produktivní zaměstnanci v privátní sféře, důchodci královské důchody a pokud možno veškeré služby za hubičku nebo rovnou zadarmo. Stejně tak by se měl stát postarat o všechny děti a studenty, o hendikepovaných občanech ani nemluvě.

Je už zcela nemyslitelné, že by nějaká i striktně pravicová vláda mohla rezignovat na sociální program, ale všechno má své meze a obecně by občan měl být asi spoluúčasten na svých vlastních jistotách. Minimálně by měl snažit být co nejméně odkázaný na stát, což znamená, že by si měl třeba spořit na důchod a místo bezhlavého utrácení si vytvářet finanční rezervy. Stát by pak měl zamezit zneužívání sociálního systému, který má sloužit jen těm, kteří nemají možnost se o sebe postarat nebo se ne vlastní vinou dostali do potíží.

Aktuálně projevujeme plnou solidaritu Ukrajině, ale řada lidí si asi představuje, že je to nebude nic stát, že oni pošlou DMS v hodnotě 90kč (nebo poskytnou nějaký vlastní přebytek) a vše ostatní zalepí stát, aniž by se to nějak negativně dotklo jeho občanů. Jenomže takhle to nefunguje ani obecně, natož pak v aktuální situaci, kdy naše morální stanovisko silně pocítíme v ekonomické sféře. Je smutné, že ti, kteří zapříčinili astronomický nárůst státního dluhu a rozvrat veřejných financí, dnes nejvíce křičí, co všechno má nová vláda zafinancovat a jak štědře si má počínat, a to pochopitelně tak, aby tím nepoškodila občany. Bohužel tento křik s nimi sdílí nejen jejich skalní podporovatelé, ale i ti, kteří mají ideologicky i eticky jasno, ale jen do té chvíle, než zaplatí účet na benzínce.

Je snadné se ideologicky vyhraňovat a moralizovat s plným břichem a s pocitem zajištěnosti, ale „Kost pro psa není charita. Charita je kost sdílená se psem, když jste stejně hladový jako pes.“ Obrazně řečeno: Skutečný pravičák je jen ten chudý pravičák, který může negativní důsledky svého přesvědčení pocítit na vlastní kůži. Takže jinak: Je to tu samej levičák, ale jen málokterý si to dokáže přiznat.