Jan Šiška (recenze „velkofilmu“ Jan Žižka)

Nešel jsem do kina na historický film, nešel jsem si pro poučení, natož, probůh, pro umělecký zážitek. Šel jsem ze zvědavosti a s nadějí, že se při sledování filmu a la Hollywood docela normálně pobavím. Nestalo se.

Ještě před tím, než jsme vyrazili na nový český velkofilm Petra Jákla pyšnící se na české poměry astronomickým rozpočtem, přečetl jsem si několik veskrze negativních recenzí. Běžně se mi ovšem stává, že zcela zdrbaný film mě dobře pobaví, a naopak oceňovaný umělecký kus dokonale unudí.  

Věděl jsem předem, že nebudu sledovat žádnou filmovou rekonstrukci, ale určitou historickou fikci, v rámci které autoři ztvární cosi nedoloženého, potažmo nedoložitelného. Tento přístup mi vůbec nevadí, ba právě naopak. Jsem obdivovatelem díla Umberta Eca, jehož stěžejní díla jsou také onou historickou fikcí, jenomže podloženou hlubokými historickými znalostmi a respektem k historickým reáliím.

Jinými slovy mi přišlo chytré, když se autoři rozhodli natočit film o tom, co se o Janu Žižkovi neví. Čekal jsem tedy takovou filmovou rekonstrukci a la Hollywood s tím, že Jákl bude respektovat fakta, která mu na stříbrném podnose naservíroval ve své skvělé monografii Petr Čornej, případně další historici. S vědomím, že film už nebude muset být poplatný době a režimu, tedy onomu zideologizovanému mýtu, který zkresluje husitství už od obrozeneckých časů, jsem předpokládal určitou vyváženost. V tomto ohledu jsem byl připravený zkousnout i nějaké ty pitomosti, které si „Hollywood“ – bůh ví proč – nikdy v tomto žánru nedokáže odpustit.

Dotkl jsem se posledního filmového zpracování tohoto tématu z roku 1956 z dílny Otakara Vávry. Ten film je poplatný všemu výše uvedenému, nicméně byl to na svou dobu kvalitní, zábavný a vysoce profesionálně natočený film, který, když si odmyslíme onu pokroucenou realitu, je koukatelný i po téměř sedmdesáti letech, což je dle mého soudu přesně to, co v rámci kvality, profesionality i zábavnosti Jáklův pokus postrádá.

Naivně jsem se domníval, že v roce 2022 jsme už konečně vystřízlivěli z náhledu na husitské hnutí, jako na „mohutný český zářez do světových dějin“, že nevnímáme řádění husitů jako onu esenci češství, a že nás realita oněch událostí už nenaplňuje pýchou a nacionálními emocemi, ale můžeme to poučeni netendenčními historiky klidně vnímat jako prostou kapitolu našich národních dějin. Myslel jsem si, že s tím by pak mělo souviset i vnímání hlavních postav, tedy Žižky, Václava IV., Zikmunda Lucemburského a dalších.

Bohužel Petr Jákl ve svém filmu pouze zkopíroval ona klišé a stereotypy, které nám kdysi vtloukali do hlavy, jakými byl psychopatický Václav, Zikmund – liška ryšavá a Žižka jako bojovník za práva lidu, země a národa. Realita husitských válek i doby vypovídá o něčem zcela jiném: jde o zneužití reformačního úsilí Jana Husa, které má na rozdíl od husitství minimálně evropský přesah.  Jediné, co fakticky sedí, je vylíčení Žižky jako dobrého stratéga a možná i geniálního vojenského inovátora.

Vrátím-li se k dojmům z filmu, tak první, co mě po shlédnutí napadlo, byla otázka, co vlastně měl Jákl v úmyslu. Sehnal na naše poměry velký balík peněz, najal známé a bezesporu i dobré herce a pokud chtěl udělat jen úspěšný byznys, tak se mu to, jak vidno, asi i docela daří. Nemohu si pomoci, ale nedokážu pořád vnímat kinematografii jen jako kšeft. Přeci jenom si stále říkám, že filmař by měl mít i nějaké vyšší cíle a svoji invenci, intelekt i talent přetavit na něco, co dává i jiný smysl, než je ten finanční.

Tímto oslím můstkem se dostávám k tomu, co sice neumím odborně posuzovat, nicméně i jako prostý konzument vnímám, a to je technická, profesionální stránka filmu. Rád bych zmínil nějaké pozitivum, ale téměř nic mě nenapadá. Film je dějově neucelený, ba přímo zmatečný, děj postrádá solidní zápletku i gradaci. Vše mi přijde ploché a nenápadité, což se tvůrci pokoušejí nahradit až brutálními efekty, což mi sice nevadí, ale není to záchrana.

V této souvislosti nemohu nezmínit něco tak obecně banálního (pro filmaře však jistě zásadního), jako je světlo. Jákl chtěl patrně odprezentovat „temný středověk“ opravdu temně, takže většina scén probíhá v přítmí či šeru, v dešti a bahně. Pominu-li to, že v 15. století byly světelné i klimatické podmínky podobné těm dnešním, tak středověk rozhodně nebyl tak temný a nebarevný.

Na závěr se chci ještě vrátit k celkovému duchu díla. Přijde mi, jak už jsem naznačil, že se autoři v duchu tradice snaží hrát na onu nacionální notu, na ono češství, jehož by podle jejich mínění měli být husité reprezentanty, což mně osobně přijde docela ubohé, protože husitská tradice by se měla spíše vázat k reformátoru Husovi, a nikoli k řádění lůzy, která po karolínském rozkvětu nastolila dobu všeobecného úpadku českých zemí.

Z mého celkového osobního dojmu tak rezonuje asi nejvíce lítost. Lítost, jak někdo dokázal zahodit tak skvělé téma, které by měl zručný filmař přetavit minimálně v zajímavý a zábavný film, v lepším případě i ve film, který by bořil mýty, různá klišé a zkreslené představy. Možná je však všechno jinak, film vydělá peníze, a třeba se bude líbit i americkému konzumentovi. Konečně žijeme také v době, kdy zboží, a to včetně umění, prodává více reklama než kvalita.  

https://cs.wikipedia.org/wiki/JanC5%BDi%C5%BEka_(film,_2022)