Interview s Hitlerem aneb sázka na mediální a historickou negramotnost

V roce 1934 proběhl rozhovor mezi Adolfem Hitlerem a britským zpravodajem listu Daily Mail, jehož výsledkem bylo jakési představení nacistického Německa světové veřejnosti. Mnozí Evropané Hitlerovi věřili a mnozí ho i obdivovali.  

Ten rozhovor, s jehož meritorní podstatou se můžete seznámit třeba zde, je velmi poučný. Hitler se v něm prezentuje jako pacifista, mírotvorce a přítel Britů, přičemž se obracel do historie a poukazoval na rasovou spřízněnost západních národů. K připojení Rakouska k Německu se vyjadřoval tak, že je to spojení přirozené, neboť Rakušané jsou vlastně Němci, tedy jeden národ svaté říše římské, jejíž obnovení však nyní (v roce 1934) prý není reálné.

Je asi jasné, jaká analogie je podstatou tohoto historického exkurzu. Bylo to možná naivní, ale Hitler o své mírumilovnosti přesvědčil i mnohé západní politiky, a hlavně obyvatele západních zemí, kteří ještě měli v paměti hrůzy 1. světové války. Těžko hodnotit to, o čem my víme, jak se dále vyvíjelo, ale lidé v reálném čase mohli rádi věřit Hitlerovým lžím, které byly zjevně účelové. Nevíme, jaký byl skutečný záměr britského zpravodaje listu Daily Mail, kterým byl G. Ward Price, ale není třeba mu podsouvat jakékoli nekalé úmysly.

Před pár dny učinil jiné interview jiný západní novinář s jiným Hitlerem a stalo se to v době, kdy se novodobý Hitler už jako Hitler projevil a jeho lži už nemají uchlácholit západní veřejnost o nějaké ruské mírumilovnosti, ale pouze demagogicky vysvětlovat příčinu konfliktu, a také důvody a smysl vojenské operace. Těžko také věřit tomu, že pohnutky Tuckera Carlsona byly stejně ušlechtilé a nevinné jako v případě Price, nicméně výsledek může být podobný.

Lidé neznající ani základní historická fakta, což může být mimo jiné i velká část Američanů (doufám, že výrazně menší část Čechů), lidé odmítající relevantní informace o ruské agresi na Ukrajině, lidé živící se proruskou propagandou a nenávistí k Ukrajině a Ukrajincům, může zmíněné interview ovlivnit poměrně zásadním způsobem. Putin totiž umí různé dezinformace i naprosté lži předkládat velmi přesvědčivě, ale to není jediný problém.

Problematický je i onen novinářský přístup, se kterým se můžeme setkat i u nás, a s ním spojený princip, že novinář není zodpovědný za to, s kým a jak rozhovor vede, prostě jen dá příležitost vyjádřit se tomu či onomu a konzument ať si k tomu zaujme stanovisko jaké chce. Přesně tomu odpovídal Carlsonův přístup. Ten musel vědět, že Putin zkresluje a lže, že nedělá nic jiného než propagandu svému režimu a sobě samému, ale nechtěl od něho argumenty, nepokládal mu nepříjemné otázky a netrval na jednoznačných odpovědích, místo toho nechal Putina desítky minut blábolit třeba o naprosto zkresleném pohledu na dějiny.

Carlson je všechno, jen ne objektivní a seriózní novinář a není bez zajímavosti, že ke kritice jiných žurnalistů prohlásil, že, cituji: „Většina západních médií o válce na Ukrajině informuje ve prospěch Kyjeva.“ Jak to myslel? Jako by snad nebylo normální stát na straně obránců a ne agresora, který už vyhrožuje válkou i dalším zemím. Tím není řečeno, že se má v rámci této podpory lhát, ale vyjádřené sympatie jsou v tomto případě zcela namístě. Řekl bych, že normální slušný člověk, tedy i reportér přeci může, a myslím si, že i má vyjádřit například radost z úspěchů Ukrajinců a z neúspěchů Rusů.

Přijde mi docela podivné, jak snadno jsme si zvykli, jak třeba televizní reportér v rámci probírání určité události či problematiky osloví politika, který počne zcela nepokrytě lhát. Politik si toho je nepochybně vědom, ví to i novinář, ale nestane se nic. Příspěvek je odvysílán, a pokud jsou vůbec ony lži zpochybňovány a vyvraceny, stane se to jindy na jiném místě. Problém je v tom, že běžný čtenář či divák na rozdíl od novináře často lži nepozná, případně to ani zjišťovat nechce, protože se mu třeba nabídnuté nepravdy líbí. Řekl bych, že pokud nejsou lži vyvraceny a zpochybňovány hned, stane se to, že si často už dál žijí svůj život jako pravdy.

Vrátím-li se na úvod, tak sympatie vyjádřené Hitlerovi a nacistickému režimu a ideologii jsou obecně odsouzeníhodné a také trestné. Nezákonné je i zpochybňování činů, kterých se hitlerovské Německo dopouštělo (třeba holocaust). K dispozici jsou již zcela relevantní historická fakta, stejně jako fakta aktuální. Pokud je jakýkoli politik nebo jiný, novinářem oslovený člověk zpochybní a dezinpretuje, je dle mého soudu novinář povinen to rozporovat. Je těžké zamezit tomu, aby se různé dezinformace, bludy a propagandistické lži šířili po sociálních sítích, ale novinář a publicista by měl hájit pravdu, a tu zcela striktně oddělovat od názorů, kteréžto se mají jasně prezentovat jako názory, a ne jako popis skutečnosti.

Posláním novináře je nejen hájit pravdu z podstaty věci, ale je to i zcela zásadní součást boje proti ovlivňování veřejného mínění způsobem, který může uvrhnout naší civilizaci do katastrofy. Historie nás učí, že s Hitlery se nevyjednává a Hitlerům se taky nemá poskytovat žádný mediální prostor, kde by mohli ospravedlňovat své činy, překrucovat dějiny a účelově, jako ten Adolf přetahovat na svou stranu hloupou, naivní nebo zcela amorální část veřejnosti.