EU nám chce zakázat bití dětí a chov křečků

Jsem moc rád, že už nemusím vychovávat žádné dítě a mám dva psy, jejichž chov mi snad do konce života nikdo nezakáže. Kam to povede, když nebude možné spráskat potomky a pak se odreagovat pohledem na dovádějící hlodavce?

Přiznám se, že moje eurohujerství je poslední dobou podrobováno nelehkým zkouškám. Jsem vášnivým obhájcem Green Dealu, doufám, že se dožiji plné autoelektrifikace, sleduji svoji uhlíkovou stopu, fandím migraci, vzývám globalizaci, a dokonce se o mně říká, že jsem progresivisticky založený (což nemohu potvrdit ani vyvrátit, protože nikdo neví, co to vlastně je), ale plán na kriminalizaci bití potomků a zákaz chovu domácích mazlíčků se mě hluboce dotkl.

Jak praví klasik, děti se mají bít a strašit, neboť jen to může vést k tomu, že to nebudou drzí rozmazlení a protivní spratci, ze kterých vyrostou v tomto ohledu narušené osobnosti. Každý rodič ví, že dobře zacílený lepanec či jednoruční bekhendový volej vařečkou lehko nahradí dlouhé diskuse i návštěvu psychologa. Tyto hluboce zakořeněné a z generaci na generaci předávané praktiky jsou staletími prověřené a neváhal bych říci, že se staly našim nehmotným kulturním dědictvím, stejně jako třeba šmigrust.

Během svého pestrého života jsem vedle psů choval snad všechny druhy zvířat, jejichž chov chce iniciativa europoslanců zatrhnout. Měl jsem škrtiče i hady jedovaté, ještěry, pavouky, štíry, různé druhy hlodavců, papoušky a přátelil jsem se s ochočenými krkavci. V mládí jsem toužil i po chovu velkých koček, a kdybych měl tu možnost, i dnes bych si nějaké divoké zvířátko rád ochočil. O to všechno budou následující generace ochuzeny.

Politoval jsem už rodiče, ale jak k tomu přijde nastupující generace dětí, které nejenže pohříchu už dávno nesmí fyzicky potrestat ve škole učitel, ale brzy to bude zapovězeno i rodičům. Místo ve vteřině provedené exekuce budou muset poslouchat hodinové citové výlevy načtené z manuálů, které nepochybně Unie jako rukověť vydá. Jak budou tyto děti už jako dospělci zvládat život v tomto drsném světě, když nebudou v dětství trochu týráni, biti a ponižováni. Vždyť možná nebudou mít ani sklony k výchovným formám domácího násilí, které, jak je obecně známo, utužuje partnerské a rodinné svazky.

V závěru musím konstatovat, že je mi z toho, mojí milí, tak nějak smutno. Nechci odvracet tvář od orgánů Evropské unie, nemíním se vzdát názorů a ideologických principů, které v drtivé většině s evropskými představiteli sdílím, ale prosím, soudruzi, zamyslete se ještě nad výše zmíněnými plány. Uvažte, jak necitlivý by to byl zásah do tradic naší křesťansko-židovské civilizace.