Ej, hore Váhom...

…ze sledování strání Považského Inovce mě vyrušil řev z kupé. Ááá, Miloš se dnes probudil v bojovné náladě. Naštěstí s námi necestoval žádný cestující slovenské národnosti, takže nedošlo ani k žádnému národnostnímu konfliktu…

Tenkrát na blízkém Východě III. díl, 1. kapitola: Ej, hore Váhom

Když jsme se v létě roku 1980 zapřísahali, že se příštího roku společně na Novou Sedlici vrátíme, netušili jsme, jakým protivenstvím budeme muset čelit. Já jsem byl na jaře nucen absolvovat přijímací řízení na střední školu, což sice v zásadě nebylo nic neočekávaného, ale v loňských plánech jsme to nějak opomněli, Miloš Kybal měl blíže nespecifikované problémy v zaměstnání a konečně manželství mých rodičů prodělávalo toho roku finální krizi, která nutně poznamenávala můj vztah s otcem. Sečteno a podtrženo, na jarní expedici nebylo ani pomyšlení.

Postupně se však karta začala obracet, já jsem byl přijat na gymnázium, otec se s mojí matkou definitivně rozešel a následně se od nás odstěhoval a Miloš úspěšně změnil zaměstnání.

Seděli jsme onoho červnového večera obligátně u rohového stolu v salónku restaurace Hajnovka a v průběhu večera jsme posléze všichni zhodnotili všechny změny jako pozitivní. Nejsnadněji jsme logicky k takovému závěru došly v případě mé školy. Rozchod mých rodičů jsem zpočátku vnímal dost negativně, ale odchod otce nečekaně způsobil všeobecné uvolnění a my oba jsme se pak hodně snažili vše vrátit do starých dobrých kolejí. Jestli změna Milošova zaměstnání byla pozitivní, těžko říci, neboť Miloš vnímal pozitivně jakoukoli změnu.

Když jsme tedy zkonstatovali, že je v zásadě vše v pořádku, bylo třeba dohodnout, jak tentokrát pojmeme letní expedici. Model týden na nové lokalitě a týden v Sedlici se osvědčil, ale problém byl ten, že táta měl k dispozici pouze jeden týden dovolené a ten mu bylo líto obětovat pobytu na místě, které bylo z entomologického hlediska již důkladně prozkoumané. Naproti tomu jsem já měl volné celé prázdniny a zcela nezřízenou touhu se do Sedlice vrátit a Miloš byl připraven jet s námi na čtrnáct dní kamkoli.

„Hele, což takhle jet na týden do Liptovských Tater, Šelesníci, pochopitelně železnicí, to dá rozum,“ začal způsobem sobě vlastním konspirovat Miloš, „ty se pak vrátíš do výrobního procesu, což je sice označení pro tvoji práci v ZOO hodně nadnesené, ale budiž, a já budu s Jiřikem pokračovat k Hopčakovi. Po týdnu se s ním vrátím nebo ho tam ještě nechám. To se musíme dohodnout s Josifem.“  Nevím, jestli se tátovi zamlouvala druhá část programu, ale po mé nadšené reakci rezignoval dříve, než stačil vznést jakoukoli námitku.

Po zhruba čtrnácti dnech od uzavření dohody přišla odpověď od Hopčakových, ze které se dalo odtušit, že u nich mohu zůstat celé prázdniny, případně jak dlouho budu chtít. S ohledem na závazky vůči mé babičce nepřicházela varianta celých prázdnin v úvahu, ale usmlouval jsem čtrnáct dní. Týden s Milošem a druhý týden sám. První společný týden v Tatrách byl již dohodnutý zcela závazně.

„Prečo castujeme rychlíkom Hornád, keď sme doposial castovali iba rychlíkom Laborec, čo mi na to poviež, Juro-báči, něk sa páči, těrazky odpovedz,“ náčelník se přísně díval skrze silné brýle na mého otce před budovou Hlavního nádraží, kde jsme se prvního července sešli, a kde se otec jal vysvětlovat cestovní záležitosti, které jako vždy sám vyřizoval.

„Když se ti nelíbí Hornád, můžeš za námi přicestovat za čtrnáct hodin Laborcem, pokud ovšem zvládneš zakoupit si místenku a na nádraží do něho posléze sám bez cizí pomoci nastoupit,“ odsekl mu táta poněkud nerudně.

„Já jsem kupoval místenky, když si ještě tahal kačera v Luštěnicích po dvorku,“ kontroval Miloš se zlobou zcela evidentně pouze předstíranou. „Iba som sa zpítal. Čo si taký dosratý?“ dodal.

Na otci byla skutečně znát nervozita, jejíž původ byl velmi podobný tomu loňskému. Pobyt v Liptovských Tatrách byl totiž naplánován bez zajištění ubytování. Jím původně navržený hotel Kriváň v Podbánském byl vyřazen z finančních důvodů, a když nebyl nalezen ani vhodný privát, stal se kemp v Račkovej dolině optimální variantou.

„Mám velmi kvalitní stan pro tři osoby a bagáž,“ vytáhl Miloš na konci příslušné diskuse trumfové eso.

Náš přenosný domov teď ležel jako solitérní kus mezi batohy na perónu a otec patrně sám sebe v duchu přesvědčoval, že ten neuvěřitelně špinavý a opotřebovaný obal patří k něčemu úplně jinému a onen moderní stan se do něho dostal nějakým omylem. Později se ukázalo, že obal byl nejkvalitnější částí stanu.

Přes Milošovy protesty jsme tedy nastoupili do rychlíku Hornád a ihned jsme zkonstatovali, že jsme si tímto polepšili minimálně o jednu třídu. Vagóny působily nově a čistě, což bylo v té době poměrně nezvyklé. Miloš si to opět vykládal jako zlé znamení, nikdo však nepředpokládal, že by to snad myslel vážně, přestože si s podmračeným čelem notoval:

„Na trati je psina,

když saze, mour a špína

jsou ve vlaku všude,

tak bylo, jest a bude.“

Tento rychlík jsme zvolili proto, že vyjížděl z Prahy kolem půlnoci, což znamenalo, že budeme v Liptovském Mikuláši brzy ráno a budeme mít tak dostatek času se zorientovat v nové destinaci. Cesta probíhala stejně jako předchozí, jen jsem měl pocit, že se zbylí dva členové expedice v konzumaci alkoholických nápojů více mírní. Je ovšem také možné, že jsem si již zvykl. U okénka v chodbičce jsem strávil až poslední hodiny po rozednění, když dráha vlaku začala protínat slovenská pohoří. Ve Vysokých Tatrách jsem do té doby nikdy nebyl a nedočkavost mi nedala spát.

„Ej, hore po Vahu, plavali hovna tri, Slovaci mysleli, že sú to ondatry,“ vytrhl mě ze sledování časně ranních strání Považského Inovce řev z kupé. Ááá, Miloš se dnes probudil v bojovné náladě. Naštěstí s námi necestoval žádný cestující slovenské národnosti, takže nedošlo ani k žádnému národnostnímu konfliktu.

Jak už jsem popisoval, Milošek měl zcela neopakovatelný verbální projev. Nejenže používal s oblibou citáty ze svých oblíbených knih, ale bez skrupulí citoval sám sebe, tvořil k existujícím slovům exotické předpony a přípony, případně vytvářel celá nová slova i věty. Zcela specificky pracoval se slovenským jazykem. Člověk, který ho neznal, by mohl získat (a také často získal) pocit, že tímto jazykem, a tudíž i jeho nositeli opovrhuje. Nebylo tomu tak, ale těžko se to ve večerních hodinách v restauraci plné rozkurážených Jánošíkových potomků vysvětlovalo. Na Slovensku prostě Miloš odmítal mluvit jinak než slovensky, přičemž tento jazyk více úmyslně než z neznalosti hanobil. To, že takto nakládá v podstatě s každým jazykem včetně své mateřštiny, bylo, jak už jsem zmínil, těžké komukoli vysvětlovat.

Ráno na nádraží v Liptovském Mikuláši nebylo ničím zajímavé, velmi podezřelý nádražní bufet jsme vynechali a snídaně se odbyla na vedlejším autobusovém nádraží, ze kterého měl zanedlouho odjíždět autobus do Podbánského. Zcela v rozporu s jízdním řádem nejel. Můj rozhořčený otec vyrazil do nevzhledné přízemní stavby hledat vysvětlení. Dorazili jsme za ním s Milošem s určitým zpožděním, takže jsme zaregistrovali pouze závěr dialogu mezi tátou a pracovnicí v informacích.

„…čo vám mám na to povedať, stě v inom štátě.

„To se madam mýlíte, jsem stále ve stejném státě, jen v jeho jiné části, a to v takové, ve které jezdí autobusy, jak se jim zachce.“

„…stě v inom štátě!“

Otec se začínal postupně dostávat do excitovaného stavu a dusil v sobě touhu říci něco hodně vulgárního. Když jsem se podíval na Miloše, leskla se mu očíčka vzrušením a chystal se právě vstoupit do rozhovoru, což hned také učinil:

„Muožem se opýtať slečna informátornica aký mátě názor na kamzíkou?“

„Čo, prosím?“ úřednice zoufale hleděla na bohorovného náčelníka.

„Kamzík – törénkóza po maďarsky. Zdá sa vám, že vypadáme ako kamzíkovia? Nezdá, že ně? Tak musítě chápať, že pro cestu pod prekrásné tatranské vrcholy musíme s ťažkou batožinou použievať vašich dobrých autobusou. Poveztě, kišásoň, kedy nám idě další do Podbáňského.“

Ubohá žena, rudá jak západ slunce za Kriváněm, zcela neschopna jakékoli odpovědi nakonec v jízdním řádu, který ji několikrát spadl na zem, našla další spoj.

V deveď tridcať, vyhrkla ze sebe.

Miloš teatrálně smekl červenou bekovku, uklonil se a pravil: „ručku boskávam.“ Načež se otočil a odkráčel z čekárny. My za ním.

Autobus tentokrát skutečně jel a řidič se ochotně sám od sebe nabídl, že nám zastaví za Pribylinou na křižovatce pod kempem. Byly jsme tomu rádi, protože zvláště stan byl velmi těžký. Nejdříve jsem ho nesl na batohu já, posléze většinu více jak dvoukilometrové cesty ho měli táta s Milošem mezi sebou.

„Miloši, pověz mi, co je v tom pytli?“ zeptal se nervózně táta, když s ním konečně praštili o zem v kempu před recepcí.

„Coby, stan,“ zazněla odpověď vedoucího expedice, která dle mého postrádala obvyklou Milošovu jistotu. Důkaz měl být podán za malou chvíli po vyřízení ubytovacích formalit a výběru místa.

Autokemp v ústí Račkovej doliny leží na pěkném místě v řídkém lesíku po obou stranách divokého potoka. V době našeho příjezdu byl poloprázdný, a tak najít pěkné osamocené místo nebylo těžké.

Neměl jsem v té době jiné zkušenosti se stanováním, než bylo nocování v mém miniaturním áčku s domácky našitou podlážkou. Kupolovité stany, pokud již vůbec existovaly, nevyskytovaly se na našem území, stanovalo se buď ve velkých kempinkových stanech, nebo v oněch menších áčkách. To, co jsme vysoukali z již popisovaného pytle, se nepodobalo ani jednomu. Nejdříve jsme vysypali zcela absurdní množství hliníkových tyčí, které by vystačily, jak trefně poznamenal otec, na stavbu cirkusového šapita. Následovaly provazy a kolíky náležející bezpochyby také k několika stanům. Naproti tomu pár kusů umaštěné látky jako součást stanu nikterak nevypadalo. To, co se dělo dále by nezaujatý pozorovatel mohl směle nazvat groteskou, před kterou by Charlie Chaplin s Laurelem a Hardym bledli závistí. Výsledkem akce, při které několikrát hrozilo, že se tento jinak soudržný tým navždy rozpadne, byla obskurní stavba o čtyřech různě vysokých stožárech a čtyřech plochách, přičemž se protější strany přes veškeré úsilí vzájemně nikterak nepodobaly. Objekt disponoval i podlážkou, která ovšem vůbec neodpovídala půdorysu stanu. Ta byla později umně doplněna igelitovými pytli a dvěma vojenskými dekami.

Po odeznění emocí si stavitelé své dílo prohlíželi téměř se zalíbením. Když jsme uskladnili do stanu svá zavazadla, Miloš si vzal slovo a v následném proslovu nám mimo jiné sdělil, že cítí potřebu nás dnes pozvat do nedaleké noblesní koliby na pozdní oběd dle vlastního výběru.