Což takhle obnovit základní vojenskou službu

Naši slovenští bratři o tom prý zcela seriozně uvažují. Osobně si myslím, že by tato absurdní myšlenka nalezla podporu i mezi našimi občany, a tudíž by si ji vzali za svou i mnozí politikové. Půjdeme si tedy hrát na vojáky?

"Vojna z chlapce muže činí". To se říkávalo v době, kdy jsem absolvoval ve "zlatých osmdesátkách" vojenskou službu já. Nevím, kolik branců, vojclů a pozdějších záložáků se s tímto rčením bylo ochotno ztotožnit, odhadl bych, že asi tak promile. Vojna je pochopitelně nevyčerpatelným zdrojem vzpomínek a vyprávění (které, jak říká jedna z mých dcer, jsou rok od roku lepší), ale pokud se reálně zamyslím nad tím, jaký měla základní vojenská služba (dále jen ZVS) pro mě a pro drtivou většinu mladých mužů přínos (tedy pozitivní přínos), nenapadá mě vůbec nic. Pokud to ještě někdo neuměl z civilu, na vojně se naučil podvádět, předstírat (práci, stejně jako odhodlanost k boji a lásku ke straně), lhát a nezřízeně chlastat. 

Tímto historickým exkurzem jsem se dostal do oblasti argumentů, které na podporu ZVS  uvádí, že vojna mladé muže fyzicky a morálně zocelí, že se z maminčiných mazánků stanou samostatní, sebevědomí a fyzicky disponovaní jedinci. Přestože by dnešní ZVS mohla vypadat jinak, než ta před čtyřiceti lety, tak nevěřím tomu, že by se za půlrok či rok s někým něco takového proti jeho vůli mohlo stát. Kdo si zakládá na své fyzické zdatnosti má nepřeberné možnosti se realizovat ve sportu a podobných aktivitách, komu na tom nezáleží, ten to dělat nebude nikdy a nikde. Se samostatností, schopností zvládat určitý diskomfort a respektováním autorit je to podobné. Jinými slovy jsem přesvědčen, že k tomu, aby chlapec dospěl v muže, není třeba vojny, ale jeho výchovy v rodině a dejme tomu i podpory státu, co se týče  sportu, volnočasových aktivit a vzdělání. Kdyby stát prostředky (nemalé prostředky), které by musel vynaložit na zřízení ZVS, vložil do oné podpory sportu (ne pouze vrcholového sportu ale hlavně sportování dětí a mládeže), byl by to počin, který by mohl mít reálné pozitivní výsledky.

Druhá oblast argumentů vychází z toho, že náš stát potřebuje k zajištění své obranyschopnosti (doufám, že jen obranyschopnosti) kromě profesionální armády i armádu záložáků a aktuálně činných vojáků ZVS. V této souvislosti se nabízí otázka: k čemu? Nedokážu si nějak představit, jak by naší bojeschopnosti přispěli absolventi základního výcviku s pěchotní zbraní. Proti komu by dle nějaké vojenské doktríny měli tito lidé bojovat? Proti obdobným nešťastníkům ze Slovenska, Maďarska či z Rakouska? Proti desetimilionové po zuby vyzbrojené ruské armádě s mezikontinentálními jadernými raketami a strategickým letectvem? Proti elitním profesionálním výsadkářům (nevím jakého státu) nebo snad proti hordám islámských hrdlořezů? Ať se to podívám z jakéhokoli  pohledu, vypadá každá taková válečná doktrína jako absurdní žert.

Je vcelku pochopitelná ZVS ( i pro ženy) v Izraeli, který je už od svého vzniku v permanentní válce, a to ve válce konvenční. I tam však aktuálně vojenské operace provádí profesionální vojáci a "branná výchova" obyvatelstva je spíše založena na disciplíně nutné k přežití.  Naopak ozbrojování civilního obyvatelstva ve "třetím světě" je vždy a všude destabilizujícím a velmi nebezpečným faktorem. Ukazuje se, a to bez ohledu na režim, že zbraně patří do rukou jen vycvičeným profesionálním vojákům, nad kterými má stát plnou kontrolu. U nás má třeba logické opodstatnění budování elitních jednotek "rychlého nasazení", které jak název napovídá mohou být rychle nasazeny jak v boji, tak i třeba při řešení mimořádných "civilních" událostí, živelných pohrom a podobně. Není bez zajímavosti, že při minulých povodních naše armáda fatálně selhala, a to jednak díky liknavosti politiků a jednak bídným stavem techniky. S určitými výhradami je nutné respektovat i povinnosti vyplývající z našeho členství v NATO.

Ani v nejmenším jsem nechtěl zpochybnit, že je obrana vlasti ctností, a to ctností vysoce ceněnou. Musíme si však uvědomit, že doba se od časů, kdy mohli čeští muži (i ženy) reálně bránit svou vlast, výrazně změnila, že představa obrany vlasti s puškou v zákopu nebo v pohraniční pevnůstce vzala zasvé. Dodal bych: díkybohu. Možná v této souvislosti žijeme i ve stavu nějaké historické frustrace z  toho, že jsme od středověku prakticky nikdy svoji vlast nebránili. Bojovali jsme v mocenských válkách našich i cizích panovníků a v armádách státních útvarů, do kterých jsme byli začleněni. Bylo nám znemožněno bránit svou vlast před hitlerovským Německem v roce 1938 i před bolševickým Ruskem v roce 1968. V prvním případě díky zradě spojenců a slabosti politiků, druhém případě díky fatální přesile, neochotě demokratického světa se za nás postavit a také díky naší následné vlastní zbabělosti.  

Tento historický komplex je však asi zbytečné kompenzovat jakousi bojovou přípravou v rámci ZVS. Vlastenectví je možné projevovat i jinými způsoby. V současné době jsme v hybridní kybernetické válce s mocnostmi, které nikoli vojensky, ale ideologicky rozkládají českou společnost. Nepodléhat a nepodlehnout lžím a dezinformacím a odporovat těm, kteří nás nás takto vedou, může být právě oním projevem národní hrdosti a vlastenectví. Ideálem mladého českého muže tak nemusí být voják, ale tělesně i duševně zdravý, fyzicky zdatný člověk, který byl dobře vychován a dobře vzdělán. Do toho má také stát investovat více, než do přežitých a z geopolitického hlediska nesmyslných projektů.