Co to děláš, Vojtěchu!?

Ptali se možná někteří jednoho dnešního oslavence. Ten sice neměl nic společného s Ministerstvem zdravotnictví, zdravotním pojišťovnictvím ani s pátou kolonou Ruské federace, ale i tak nad jeho postoji asi mnozí kroutili hlavou.

Mám na mysli svatého Vojtěcha. Tento Slavníkovec, který vyvraždění svého rodu unikl jen o vlásek, se proslavil tím, že se snažil v 2. pol. 10. stol. srovnat poněkud rozpustilé Čechy do latě. Posléze se o totéž pokoušel i s pohanskými Prusy, ale to se mu již stalo osudným. To ovšem předbíhám. Svatý Vojtěch je považován po svatém Václavovi za druhého nejvýznamnějšího českého světce a patrona země, přičemž v evropském kontextu je patrně významnější než Václav.

Vojtěch, Poláky nazývaný Wojciech a Němci Adalbert, se narodil zhruba v polovině 10. století ve slavníkovské Libici a měl od dětství dobře našlápnuto k zářné kněžské kariéře, kterou po zahraničních studiích a smrti prvního pražského biskupa Dětmara v roce 982 završil nástupem do tohoto úřadu. Situace v českých zemích však nebyla příliš nakloněna jeho bohulibým plánům. Nebyly zcela vyřešeny mocenské poměry v zemi a lid se asi ne příliš ochotně podroboval christianizaci a všem jejím důsledkům. Z Vojtěchových počinů a plánů je naopak patrné, že si utvářející se český národ liboval v prostopášnosti.

Čechové se, a to i po formálním pokřtění, uchylovali ke svým pohanským modlám, a co hůře i návykům. Vesele obchodovali s otroky, pěstovali mnohoženství, oddávali se obžerství a nezřízené konzumaci alkoholu, což se ovšem později ukázalo, že to žádný projev pohanství není. Kněží odmítali celibát, a tato tehdy novinka byla v Čechách prosazena až o dvě stě let později. Vojtěch to měl zkrátka těžké a po pěti letech jeho frustrace vyústila odchodem ze země a posléze v rozhodnutí vést mnišský život. Dost k jeho odchodu přispěla i česká šlechta.

Na žádost knížete Boleslava II. a na příkaz papeže se sice Vojtěch vrátil do úřadu, ale zakrátko zhnusen odešel nadobro. Možná by se opět vrátil, ale vyvraždění celého jeho rodu bylo patrně dost dobrým motivem se nevracet. Vyvraždění Slavníkovců sice nebylo nikdy prokázáno jako cílený státotvorný počin Boleslava II., možná v tom byly peníze, pravděpodobně i soupeření o vliv s Vršovci, ale až teprve po této události se podle některých historiků (Petr Charvát) skutečně zformovaly Čechy jako stát. Moc hezky, ale ne moc věrohodně tuto událost popisuje Kosmas:

„Toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci. Tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže a ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů…“

                                                                                                                  Kosmova kronika česká

Vojtěch se tak uchýlil do kláštera v Aventinu a posléze odešel na dvůr polského knížete Boleslava Chrabrého (odtud pochází Wojciechova popularita v Polsku) a pod jeho ochranou podnikl misijní cestu k pohanským Luticům. Misie dorazila v roce 997 spolu s polským vojenským doprovodem do Sambie, přičemž již během cesty byl Vojtěch varován, že si pohanští Prusové jeho christianizační činnost vysloveně nepřejí. Bylo mu jimi po dobrém doporučeno, aby Prusko jako misionář opustil, což ovšem odmítl a místo toho nechal Luticům porazit posvátné duby. To asi neměl dělat. Při bohoslužbě v lidem zapovězeném posvátném háji Kunterna byl zadržen a ochránci posvátného místa rituálně zabit.

Touto mučednickou smrtí, na kterou s odstupem tisíce let můžeme nahlížet různě, si vcelku neprodleně vysloužil svatořečení a poměrně širokou popularitu v křesťanské Evropě. Konečně mučednická smrt byla a je k tomuto účelu neobyčejně vhodná. Nemohu se sice zbavit dojmu, že jeho patronství nad českými zeměmi je trochu dílem propagandy, že toho není mnoho, čím by našemu národu přirostl k srdci, ale na druhou stranu zase tolik těch celoevropsky významných světců nemáme.