Co je mezi gretenismem a gretofobií?

Zatímco žádného skutečného greténa neznám a nenacházím často ani takto laděné články, s gretofoby se roztrhl pytel, jako by se tato fobie stávala společenskou normou. Zajímavější je však to, co se děje mezi těmito extrémy.

Pro ty, co si už teď „ostří tužky“ hned zkraje uvádím, že vůbec nejde o Gretu (myslím tu Thunbergovou), a dovolím si dodat, že o ni konkrétně nešlo ani v žádném mém dřívějším takto laděném článku v době, kdy její jméno rezonovalo daleko více než nyní. Tato kontroverzní dívenka se stala pouze určitým symbolem, otázka je ale symbolem čeho? Na každý pád mně šlo vždy jen o princip, a jinak tomu není ani dnes.

Začnu velmi empaticky: Chápu, že někoho vyprovokují radikální aktivisté (nepleťme si je s ekoteroristy; terorista, a to i ten „eko“, musí činit teror), stejně jako různí snílci a pomatenci odtržení od reality. V této souvislosti je možná někdy dobré zamyslet se i nad tím, jestli náhodou svět nemění právě snílci a pomatenci, které takto v reálném čase vnímá ta „rozumná“ majorita. Motorem poháněným vozidlům se vysmívali zastánci koňských potahů ještě dlouho po první jízdě automobilu, což mi trochu připomíná odpůrce hybridů a elektromobilů. To jsem ale odbočil. Neméně chápu i ty, kteří by chtěli, aby svět zůstal takový, jaký byl, jaký si ho ti starší pamatují a ti mladší znají z vyprávění, literatury a kinematografie. Sám se řadím do kategorie těch, kteří si částečně „starý, dobrý svět“ pamatují, a i pod vlivem starších pamětníků a uměleckých zprostředkování po něm stále touží.

Ovšem jedna věc je chápat, a druhá je myslet si, že je možné zastavit čas. Tedy ono to v jistém smyslu možné je, a dokonce se už mnohokrát stalo, že se určitý běh světa nejen zastavil, ale i vydal opačným směrem. Mnohé, po všech stránkách vyspělé civilizace zanikly a vystřídaly je civilizace barbarské. Není vyloučeno, že se něco takového opět stane a někteří vizionáři a autoři sci-fi či fantasy si dokonce myslí, že je to nevyhnutelný osud lidstva jako takového. Nicméně žijeme v době, kdy se naše civilizace ještě nehroutí, ale je poměrně patrné, že taková doba nastane, a že to nebude až tak dlouho trvat. Příčiny jsou v celku jasné: přelidnění a s ním nedostatek lidských životních potřeb, vyčerpání energetických a výrobních zdrojů, změna klimatu, ekologická zátěž a z toho všeho eskalující konflikty mezi jednotlivými lidmi, komunitami, státy, aliancemi, etniky či náboženstvími.

Část lidstva se touto vizí nezabývá, protože má už teď dost svých starostí s přežitím, jiná část lidstva žádné zvláštní existenční starosti nemá, ale osud světa neřeší, protože oprávněně předpokládá, že se tyto problémy jich týkat nebudou. Jsou i tací, kterým osud světa úplně lhostejný není, ale bojují s vlastní pohodlností, a právě s onou nechutí ke změnám. Nakonec je tu těžko říci jak velká skupina těch, kteří něco dělat chtějí, ale neví jak. Z této skupiny se tak postupně vyčleňují ti, kteří chtějí opravdu hodně a lezou tím kdekomu na nervy.  Z jiného úhlu pohledu, a to bez ohledu na osobní aktivitu či pasivitu, zde máme kategorii svéprávných lidí, kterým je jasné, že něco se dít musí, kategorii tupců, kteří věří, že není třeba dělat nic, a kategorii, která by sedala definovat pomocí oněch třech opiček s rukama na očích, uších a puse. Respektive někdy možná jen na očích, uších a toho s čím jsou ta čidla propojena, protože pusa jim často funguje velmi dobře.

Jak se projevuje to, co je podstatou „gretofobie“ máme dobře zdokumentováno, je kam sáhnout a jsou i publicisté, kteří prakticky nepíší o ničem jiném, ale jak se projevují ti, proti nimž povstal greténismus? Heslovitě a namátkou se to dá vyjádřit třeba takto:

Vliv člověka na změny klimatu – blbost (klima se mění pořád, lidská činnost na to nemá vliv)

Oteplování planety – spekulace (jsme pouze svědky cyklického jevu)

Vliv CO2 atmosféře na klima – nesmysl (není to průkazné a nelze to doložit dlouhodobým porovnáním)

Vliv dalších skleníkových plynů na ozónovou vrstvu – výmysl, tyto plyny vznikaly a stále vznikají přírodními procesy a planeta si s tím vždy poradila

Používání obnovitelných zdrojů energie – je to utopie (nijak neovlivní energetickou soběstačnost)

Obecné snižování emisí – nemá žádný praktický význam

„Elektrifikace“ dopravních prostředků (zvláště aut) – idiotská móda, „benzín je benzín“, „nafta je nafta“, „uhlí je uhlí“.

Recyklace odpadů – je to jen šaškárna, stejně to pak odvezou na skládku

Pařížská klimatická dohoda (dřívější Kjótský protokol) - nesmysl (na základě výše uvedeného); jen politické zavděčení se greténům, kteří mají v některých zemích vliv (Trump udělal dobře, že od ní odstoupil, a blbec Biden ten skvělý počin zase zkazil)

***

Každé z těchto a mnoha dalších témat může být probíráno v rámci diskuse, která nikterak nevymezuje skalní odpůrce a zastánce. Vyrábí-li se ekologické dopravní prostředky neekologickým způsobem, je otázkou, jaký to má efekt, stejně jako není vždy zcela jasné, jestli jsou za politickými deklaracemi skryty také smysluplné kroky. To je však vždy třeba zhodnotit na konkrétním příkladu. Je tedy nesmyslné třídit odpad, který stejně končí na skládce, stejně jako je nesmyslné vyrábět neekologicky ekologické výrobky nebo naopak ekologickou energii používat na neekologické projekty, ale to neznamená, že zcela fatální problémy nemá cenu řešit. Naopak má cenu se zabývat tím, aby to, co obecně smysl má, se také provádělo smysluplným způsobem.

Tímto se dostávám k meritu věci. Pokud má ekologický či klimatický aktivismus charakter pubertálního vzdoru a nějakých anarchistických vášní, míjí se často účinkem. To samé ovšem platí o chronických a fanatických odmítačích radikálních změn, které musí lidstvo přijmout, nechce-li za pár desítek let řešit neřešitelnou situaci této planety a jejích obyvatel. Řekl bych, že z obou vyhrocených stanovisek se vytrácí ratio. Není totiž cílem, ač si to patrně mnozí myslí, potupit svého názorového protivníka, ale pouze najít cestu, která vede k nějakému udržitelnému stavu, přičemž onen udržitelný stav se dá docela univerzálně definovat. On totiž každý revolucionář i zarputilý konzervativec chce žít ve světě, který ho neomezuje a každý alespoň trochu morální člověk chce, aby tak mohli žít i jeho potomci.