Bojovníci za svobodu slova aneb koho může trápit zablokování proruského webu?

Svoboda slova není ani u nás neomezená. Zákon stanovuje, co se ve veřejném prostoru šířit nesmí a jak je to možné postihovat. Za normálních okolností porušení zákona řeší soud, ovšem hybridní válka to nejsou ty normální okolnosti.

Už jsem se v jednom článku tématu zablokování proruských webů věnoval. Byla to ovšem jen reakce na samotný akt a týkala se podstaty tohoto opatření a obecně lidí, kteří weby provozují a čtou, což bylo nastíněno již v názvu blogu: „Trollové a trotlové“. Asi není potřeba rozebírat, kdo je kým míněn. Přišlo mi docela pochopitelné, že se ozvou provozovatelé, autoři a konzumenti těchto webů, a to se také stalo. Ozývají se ale i lidé, se kterými se asi vždy názorově neshodnu, ale u kterých bych takovou reakci ve stávající situaci opravdu nečekal.

Chápu, že pro většinu publicistů je svoboda slova posvátná, za normálních okolností to cítím také tak.  Pro nás starší to byl jeden ze zásadních výdobytků po změně režimu, respektive noční můra norem režimu minulého, pro mladší se svoboda slova stala samozřejmostí. V této souvislosti si jen dovolím poznamenat, že porušením svobody slova či přímo cenzurou není to, když soukromý provozovatel média určí jisté normy, které jsou pro všechny závazné. Ty se sice každému nemusí ve všech ohledech líbit, ale pokud jsou pro někoho nepřijatelné, může publikovat jinde. Skutečná cenzura je vždy jen zásah systémový.

Weby, které byly zablokovány v době, kdy naše země, EU a NATO vstoupily fakticky do hybridní války s Ruskem, možná také nějaké kodexy měly, ale ty se asi nevztahovaly na uvádění dezinformací, lží a prezentaci stanovisek nepřítele šířící ruskou propagandu, o jejíž prolhanosti v této chvíli snad už soudný člověk nemůže pochybovat. Chápu, že není totéž obhajovat principiální stanoviska svobody slova, a ztotožňovat se s obsahem dezinformačních proruských webů, ale v aktuální vypjaté situaci to může v důsledcích působit podobně. I ty nejdemokratičtější systémy mají pro výjimečné případy možnosti, jak dočasně demokratické principy i svobody občanů omezit.

Rozumím principiálním stanoviskům, které, jak už jsem uvedl, hájí svobodu slova, která ani u nás není neomezená. Zákon vymezuje, co všechno se ve veřejném prostoru šířit nesmí a jakým způsobem se to postihuje. Za normálních okolností se porušení zákonných norem řeší soudní cestou, ale to, co se aktuálně děje, nejsou normální okolnosti. Bohužel není čas čekat dva roky na vyjádření soudu a pak případně provozovatele webu či autora potrestat. Tento standardní postup nelze upřednostnit v okamžiku, kdy nějaké médium stojí na straně nepřítele proti zájmům našeho státu a jeho spojenců a tímto způsobem se snaží škodit. Přijde mi to tak absurdní, jako by reálnou vojenskou operaci proti nepříteli někdo kritizoval za to, že vojenská vozidla nerespektují dopravní značky, nebo něco podobně nesmyslného.

Obecně respektuji názory těch, kteří vedle principiálních důvodů spatřují problém jen v tom, že restrikce posloužila k propagaci těchto webů a tím i jejich obsahu. Například redaktor Deníku N Petr Koubský míní, cituji z odkazovaného článku: „…bavíme se o nějakých deseti dvanácti webech na doméně .cz, které jsou většinou provozované blázny, šílenci, šiřiteli velice okrajových názorů ve společnosti a které nemají žádný velký dopad. Jestli jsou vyhodnocené jako riziko pro bezpečnost státu, pak by to s bezpečností státu nebylo valné.“ Osobně se na rozdíl od pana Koubského domnívám, že není vůbec namístě dezinformační weby takto podceňovat, nicméně s rizikem oné kontraproduktivity zákazu souhlasím.

Přečetl jsem si ovšem i ostrou kritiku výše uvedeného počinu od bývalého premiéra a také jsem se seznámil s podobně vyznívajícím rozborem od docenta ústavního práva, taktéž politicky aktivního, ve kterém zazněla přirovnání k rakousko-uherské, nacistické či komunistické cenzuře. Přiznám se, že jsem si nad tím mohl hlavu ukroutit. Jako by se oba pánové rozhodli zcela ignorovat skutečnost, že nikdo svévolně necenzuruje kritiku aktuální vlády ani žádných jejích představitelů, ale opatření bylo namířeno právě jen na ruskou propagandu. Jsem přesvědčen, že takovéto opatření v takovéto situaci nemá vůbec nic společného s obecnými principy totalitní cenzury či snad nějakými feudálními normami, na to není třeba být znalcem ústavního práva ani bývalým vrcholným politikem.  

V této souvislosti mě asi nutně muselo napadnout, jestli je skutečnou pohnutkou takovéto kritiky opravdu ta svoboda slova, jestli není důvodem spíše jen frustrace příslušníků velmi neúspěšných politických subjektů a s tím i nenaplněných osobních ambicí. Skoro bych se k takové hypotéze přikláněl, protože po dobu trvání války na Ukrajině není podle mého soudu mnoho důvodů pro kritiku stávající vlády a „cenzurní zásah“, který vláda podpořila, se tak díky značné veřejné rezonanci jaksi hodí do krámu. Možná si někdo od takového počinu slibuje politické body, ale já osobně jsem přesvědčen, že je to projev pádu na úplné politické dno, a i většina voličů to snad bude takto vnímat, protože si uvědomí, že v tomto ohledu není příliš vhodná doba na akademické debaty a tím méně na vlastní politickou seberealizaci.