Balada o uších hasičových

Básnická abeceda 5. díl: Balada

Balada

Současný obecný pojem balada je velmi široký. Balady byly původně lidové písně, určené k tanci (etymologicky souvisí s pozdně latinským slovesem ballare - "tančit"). Ve středověku byly rozšířeny jak ve Francii a Itálii, tak v severní Evropě, kde postupně nabyly ponurého a tragického rázu, jenž se stal pro žánr balady charakteristickým.

Balady Skandinávie, Pobaltí, Skotska či Irska v sobě mísí pohanské a křesťanské motivy, často líčí témata viny a trestu, věrnosti, prokletí, nezaslouženého trestu, urážky a pomsty.  V severní Evropě však jsou známy také balady milostné nebo žertovné a satirické. Sběr lidových balad začal již v 18. století, především v Německu a Dánsku, později i ve Skandinávii a na Britských ostrovech. Známá je skotská sbírka tzv. Childovy balady z roku 1857. V Českých zemích se dochovalo nejvíce lidových balad v oblasti moravského Valašska a Slovácka, kde je v 19. století sbírali např. František Sušil a František Bartoš. Náměty zdejších balad jsou především boje s Turky a uherskými povstalci v 16-17. století, případně zbojníci a jejich osudy. Poměrně málo jsou rozšířeny balady, v nichž vystupují nadpřirozené bytosti. Mnohdy se jedná o mezinárodní motivy.

Již od středověku jsou známy balady umělé, v 15. stol. se jejich nejslavnějším autorem stává francouzský básník François Villon. Tyto balady se vyznačují ustálenou formou a po jejich nejvýznamnějším autorovi je také nazýváme villonskými baladami, byť Villon není jejich formálním zakladatelem, ale právě on jim dal onu typickou ironii, nesmlouvavou kritičnost a vtip.

Obliba lidových balad vzrostla v 18. a 19. stol., kdy se i autoři jejich umělých podob, v souvislosti s preromantismem a romantismem, jimi inspirovali. V jejich dílech se více projevuje ponurá, tragická atmosféra, motivy záhrobí a nadpřirozených bytostí, ale také inspirace rytířskou poezií. Příkladem tohoto typu děl jsou balady G. A. Bürgera, F. Schillera, A. Miczkiewicze, F. L. Čelakovského, K. J. Erbena, částečně i H. Heineho a J. W. Goetha.

V 19. a 20. stol. se svojí renesance dočká i balada villonská a to v podobě básní Jaroslava Vrchlického, Vítězslava Nezvala nebo Michala Horáčka v současnosti.

Z oblasti literatury se v 19. století pojem balady vrátil do hudby, kde má stejné atributy (epičnost, vážný až tragický ráz) a vyskytuje se v mnoha hudebních žánrech, především však v hudbě vážné. Ve 20. století se v hudbě začínají objevovat balady folkové a rockové.

V průběhu 19. stol. se jako nový žánr vydělila sociální balada. Nositelem zla a příčinou tragického osudu člověka zde jsou místo nadpřirozených jevů sociální a společenská nerovnost, reprezentovaná šlechtou, církví nebo později buržoazií.

Balada je útvar natolik významný, že si jednotlivé typy zaslouží samostatné díly. V tomto prvním je na místě klasické balady (je to žánr notoricky známý a vše mi přijde jako slabý odvar z „Karla Jaromíra“) spíše její parodie nebo, chcete-li, její žertovná verze.

Dalšími zastaveními budou balada folk/rocková, balada sociální a balada villonská.

Balada o uších hasičových

Za požární stanicí,

dneska jako včera,

stojí hasič s proudnicí

z večerního šera.

Vyleští vůz hasicí,

alarm nastavuje,

potom stočí hadici,

domů vykračuje.

Rozhlíží se vesnicí,

nespatří-li kouře,

nebo s vajglem slepici,

či snad předzvěst bouře.

A když dojde k první lísce,

smutně vzhlédne v dálky,

nehořelo v této vísce

od poslední války.

Nehořelo, nedoutnalo,

komín nebouch sazemi,

když se s kočkou něco stalo,

byla zrovna na zemi.

Hasič sluch má naladěn,

na akordy „hóóó-řííí“,

domů vchází rozladěn,

do smutku se „nóóó- řííí“.

Když v tom náhle od sousedů

shluky těchto hlásek

křičí někdo v rychlém sledu,

chvěje se mu hlásek.

Že by?! - Přeci?! - Právě dneska?!

a ještě u nás vedle…,

představa je to tak hezká,

že tam běží hnedle.

Ten hlas slyší od garáže

a zdá se mu povědomý,

určit ho však nedokáže,

chvíli stojí mezi domy.

Je to garáž, to je jasné,

sluch ho jistě neklame,

teď to slyší zcela jasně,

hasič je, on nezklame.

Nebojácně dovnitř vstoupí

mezi staré skútry

a dívá se jako hloupý

na motiv z Kámasútry.

Se sousedem jeho žena

z pagod výjev tvoří,

křičí na ponk položena:

„Přihořívá! Hoří!“

           *

Za požární stanicí

dneska jako včera,

stojí hasič s proudnicí

z večerního šera.

Vyleští vůz hasicí,

alarm nastavuje,

potom stočí hadici,

domů vykračuje.

Po ohni ani památka,

však žárlivost ho moří,

na uších má sluchátka,

nechce slyšet: „hóóó-řííí !“