Důchodová reforma V. - Jak by měla vypadat skutečná reforma

Skutečná reforma penzí by měla vyvážit zásluhovost a solidaritu. A to nejen zásluhu měřenou výší příspěvků na důchody předchozí generace, ale i zásluhu o výchovu nové generace.

Pokud by vláda chtěla udělat skutečnou a funkční reformu penzí a ne si jen hrát na přesouvání peněz z jedné kapsy do druhé, musela by vyjít z filozofie průběžného systému jako základní složky zajištění v důchodu.

Princip vyrovnaného průběžného systému zúženého pro jednoduchost na jednoho člověka je následující: člověk se postará o jednoho svého rodiče a vychová jedno dítě, které bude v budoucnu podporovat jeho.

To znamená, že hlavní charakteristikou průběžného systému je reprodukční kontinuita. Pokud by náš člověk dítě nevychoval, musel by kromě starosti o svého rodiče ještě spořit peníze pro své stáří. Člověk tedy má svobodnou volbu, zda si vychová svého budoucího živitele nebo si bude střádat.

Převedeno do řeči peněz, člověk by za svůj život měl do důchodového systému buď odvést 2,5 mil. Kč na zajištění svého rodiče a vychovat jedno dítě na zajištění své, nebo do důchodového systému odvést 5 mil. Kč na zajištění svého rodiče i sebe a do dítěte neinvestovat. V procentech hrubé mzdy mzdy vychází bilance na 21% hrubé mzdy a dítě, nebo 42% hrubé mzdy a bez dítěte.

V praxi nám situaci mírně komplikuje přerozdělovací systém, kde i bezdětní prostřednictvím svých daní na výchovu nové generace přispívají. Chytří pánové spočítali, že se bezdětný člověk podílí na výchově nové generace z 20%.

Základním problémem průběžného systému není prodlužování průměrného věku lidí, protože se dá poměrně dobře udržovat poměr doby ekonomické aktivity a pobírání důchodu. Klíčovým problémem jsou tedy reprodukční výkyvy, tedy situace, kdy jedna generace nevychová dostatečně velkou novou generaci.

Pro zvýšení odolnosti průběžného systému je nezbytné do něj zakomponovat silnější vliv výchovy dětí na způsob financování budoucích důchodů. Není samozřejmě nutné okamžitě změnit systém tak, aby bezdětní místo 21% na starobní důchody odváděli 42%, z toho půlku do nějakého typu fondového systému na své osobní zajištění ve stáří. Ale různá míra využití průběžného systému a fondového (případně individuálně voleného alternativního) zajištění na stáří podle výchovy dětí je nutná.

V dnešní době je důchodový systém poměrně solidární z hlediska příspěvkové zásluhy, tj. důchod se s rostoucími odvody zvyšuje jen pozvolna. Zásluha výchovy nové generace je v průběžném systému zastoupena ještě výrazně méně, kromě započtení doby péče o malé dítě do nároku na důchod se výchova dětí nezohledňuje. Postupně se odstraňuje i rozdílný věk odchodu žen do důchodu podle počtu dětí. Takže výše důchodu na vychovaných dětech takřka nezávisí, ačkoliv je to stejně důležitý faktor zásluhovosti jako odvedené peníze.

Jak by takový systém měl vypadat v praxi, aby se míra solidarity z hlediska výchovy přiblížila míře solidarity příspěvkové?

Základem by měla být odlišná výše důchodu podle toho, kolik a jakou dobu člověk vychovával děti. Člověk, který udržuje reprodukční kontinuitu (tj. vychová dvě děti) by měl mít nárok na důchod přibližně o 30% vyšší než člověk bezdětný. Z tohoto úhlu pohledu by tedy důchod bezdětného člověka tvořila z 20% vlastní investice do nové generace prostřednictvím daňových transferů, 50% by čerpal díky investicím jiných lidí do dětí a 30% by si dospořil. Převedeno do řeči míry solidarity - člověk s nejmenší zásluhou na výchově nové generace by čerpal dvojnásobek vložených prostředků (dnes je to pětinásobek), což je v souladu s tím, že člověk s minimální mzdou vyčerpá v důchodu dvojnásobek svých odvodů.

Bezdětný by měl mít možnost dorovnat si výši důchodu vlastním spořením ve fondovém systému (klidně ve III. pilíři) ze svého hrubého příjmu. Jako investice na stáří, která nahrazuje investici do dětí, by takto spořená částka neměla být započtena do vyměřovacího základu pro další odvody (daně apod.). Pokud by si měl takto dospořit cca 25 - 30% k důchodu, odpovídalo by tomu 5-7% hrubé mzdy. Ve stejné logice by člověk po dobu péče o dítě měl mít snížen vyměřovací základ pro další odvody o 10% hrubé mzdy za každé vychovávané dítě.

Pokud by se k tomu ještě narovnal výrazně deformovaný systém důchodového zajištění pro OSVČ např. na plně ekvivalentní základ typu NDC se zohledněním výchovy dětí, stal by se průběžný systém výrazně bezpečnějším a demograficky odolnějším.

Taková úprava totiž zajišťuje dynamicky se měnící podíl průběžného a fondového systému podle porodnosti konkrétní generace. Jakmile by byla v důchodu generace s nižší porodností a menším počtem plátců, byl by podíl úspor ve fondovém systému na celkovém důchodovém zabezpečení vyšší. Naopak v situaci, kdy by v důchodu byla generace s vysokou porodností, podíl fondového systému by automaticky klesl.

Využitím výše uvedených principů by byl průběžný systém natolik odolný vůči demografickým turbulencím, že by budouvání překonaného II. pilíře bylo naprosto zbytečné. Systém by totiž fungoval jako přirozeně regulační, ustál by i velmi výrazný pokles porodnosti, protože by se automaticky přeměnil na více fondový. Navíc by nezatížil rodiče nutností vedle investice do dětí ještě spořit na vlastní důchod. Rodičům 2 a více dětí by tak neubíral tolik potřebné prostředky na výchovu, jako to dělá vládou navržený systém. Ten demografický problém důchodového systému neřeší, ale prohlubuje.