Důchodová „reforma“? Ne, jen snaha vlády ušetřit.

Desítky let se skloňuje důchodová reforma jako naprostá nutnost, aby bylo možné financovat důchody dlouhodobě. Desítky let promarněných příležitostí.

Nyní jsme svědky další promarněné šance průběžný systém stabilizovat a vyztužit proti demografickým výkyvům.

Za dosud největší změny lze považovat zavedení III. pilíře a rovněž důchodovou reformu vlády Petra Nečase. Ta obsahovala jednak tzv. malou důchodovou reformu (která se ale ukázala jako velká) a velkou důchodovou reformu v zavedení II. pilíře jako opt-outu (která se ukázala jako velmi malá, následně zrušená).

V současné době je důchodová reforma opět v centru pozornosti, ministr Jurečka se chlubí tím, že se konečně nějaká reforma udělala, že je první, kdo našel odvahu a s reformou přišel. Již tím začíná vršení nepravd (nejen) v jeho podání. Jím navržená úprava je prakticky pouze pokusem o obnovení části Nečasovy reformy a jedna parametrická změna. Prodlužování věku odchodu do důchodu podle nárůstu doby dožití zavedené Nečasovou vládou zastropovala vláda Bohuslava Sobotky s účastí ANO a dnes rovněž vládní KDU-ČSL na 65 letech. Takže KDU-ČSL se nyní snaží ministrem Jurečkou jen revidovat rozhodnutí, na kterém se sama podepsala. Aktuální návrh reformy obsahuje již jen jeden významnější prvek, a to úpravu vzorce pro výpočet budoucích důchodů, jehož důsledkem je plošné snížení nově vyměřovaných důchodů. Tedy jde pouze o úpravu parametrů výpočtu. Nečasova vláda se úpravou výpočtu nových důchodů rovněž zabývala, a to zejména z důvodu nálezu Ústavního soudu z roku 2008, který vládě uložil posílit zásluhovost vyměřených důchodů na odvedeném pojistném. Tedy opět nic nového. Další opatření jsou již jen kosmetického charakteru, motivované snahou řešit dílčí problémy.

Programové prohlášení vlády znělo více než nadějně, slibovalo posílení příspěvkové zásluhovosti a zásluhy na počtu vychovaných dětí. A výsledek? Návrhy a řešení jdoucí přímo proti programovému prohlášení vlády.

Představení návrhu je celou dobu doprovázeno nepravdami, strašením a obhajováním neobhajitelného. Jako mantru drmolí politici napříč politickým spektrem cosi o dramatické proměně poměru počtu plátců pojištění k počtu příjemců. Pro tuto manipulaci ale používají proměnu počtu osob ve věkových skupinách. Na stránkách MPSV se dočteme, že v roce 2000 bylo 5 osob ve věku 18-64 let na jednu osobu ve věku 65 let a starší, tedy 5:1, v roce 2020 to bylo 3,5:1 a v roce 2050 to bude 2:1. Tyto počty vůbec nezohledňují reálný důchodový věk, kdy v roce 2000 ve věkové skupině do 64 let byl přibližně každý šestý již v důchodu, zatímco při pokračujícím nárůstu doby dožití a s tím spojeného důchodového věku bude v roce 2050 naopak určitý podíl osob nad 64 let ještě výdělečně činný a přispívat pojistným. Proto poměr plátců a příjemců se rozhodně tak dramaticky měnit nebude. Jde o zneužívání dat pro strašení populace.

Když jsme pracovali na prognózách v roce 2009 a 2010, pak při zvoleném tempu změny důchodového věku se skutečný poměr produktivní a poproduktivní populace v čase měnil z cca 2,7:1 na nejhorších 2,3:1, a to za určitého předpokladu vývoje plodnosti a určitého předpokladu vývoje migračního salda. Za dobu od těchto prognóz se plodnost dostala na příznivější čísla, rovněž saldo migrace je vyšší než byl předpoklad. Jak migranti, tak děti narozené v letech po prognóze, které se do pracovního procesu zapojí postupně od 30. let tohoto století, tedy ještě poměr plátců a příjemců pozitivně ovlivní. Proto změna podílu plátců a příjemců nebude tak dramatická. To samozřejmě neznamená, že není potřeba nic dělat.

Vláda tedy místo zveřejnění skutečného vývoje poměrů plátců a příjemců důchodového systému s projekcí do roku 2070, v závislosti na různých scénářích migračního salda a vývoje plodnosti, jen dále straší údaji, které jen matou.

Další oblíbené matení lidí je tvrzení ministra Jurečky k jeho návrhu na snižování nově vyměřovaných důchodů od roku 2026. Velmi rád toto prezentuje jako „Zpomalení růstu důchodů“. Jde opět o falešné tvrzení. Návrh je skutečně reálným poklesem nově vyměřovaných důchodů, nikoliv zpomalením růstu. Takového cíle, tedy aby při uvedení návrhu v život nově vyměřované důchody „rostly“, alespoň nominálně, lze dosáhnout pouze za podmínky, že inflace překoná snížení výměry důchodu. Ani to ale nic nemění na tom, že reálná hodnota (tedy po očištění o inflaci) nově vyměřeného důchodu bude nižší.

Navíc, tato změna nejvíce dopadne na osoby, které se příjmově pohybují kolem minimální mzdy, kdy po přechodném období budou jim vyměřené důchody nižší až o 10 %.

Cílem obou zásadních opatření je ušetřit finance. Prodlužování věku odchodu do důchodu je úspor dosaženo tím, že lze očekávat hrazení pojistného poplatníky delší dobu, současně se tím zkrátí doba pobírání důchodu. Pro představu, prodloužení důchodového věku o dva měsíce při průměrném příjmu a průměrném důchodu znamená zvýšení příjmu státu z pojistného o cca 22.000 Kč a úsporu na vyplaceném důchodu cca 40.000 Kč, tedy celkový přínos prodloužení důchodového věku o dva měsíce znamená pro stát v průměru 62.000 Kč na osobu.

Obdobně významný finanční dopad má mít i snížení nově vyměřovaných důchodů.

Z uvedeného je vidět, že dvě klíčové změny navrhované vládou mají pouze ekonomický efekt, tedy jsou motivovány pouze úsporami. Se systémovou změnou, neboli reformou, nemají absolutně nic společného, principy průběžného systému zůstávají nadále na demografický vývoj stejně citlivé.

Další vady návrhu důchodové „reformy“ (a ojedinělé pozitivní úvahy) probereme zase příště.